3 túry a 3 štíty

Výstupy ze Skalnatej doliny – Vysoké tatry

Ke konci léta přemýšlíme, co podniknout v září o prodlouženém víkendu na sv. Václava. Vloni to bylo Arco, tak zvažujeme jiné destinace. Vzhledem k tomu, že se nám letos moc zalíbilo ve Vysokých Tatrách, tak bylo celkem rychle rozhodnuto. V létě na konci června jsme si užili Chatu pod Rysmi a pak Brnčálu. Alice pak Chatu u Popradského plesa a já Skalnatú chatu. Kolem Skalnatého plesa jsem absolvoval zkušební túry během školení RCI. Prolezli jsme si tam hezké cesty, o kterých jsem veděl, že se Alici budou líbit. Když jsem zkoušel poptávat volné ubytování, tak jen Skalnatá chata nám nabídla relativně vyhovující termín, ikdyž jen na 2 noci. Bylo nutné promyslet vhodnou „logistiku“.

Vyrážíme ve středu 27.9. po práci a přes Polsko míříme do Tater. Už v létě jsem narazil na článek o bezplatných sběrných parkovištích pod úpatím Tater, tak na jedno z nich zamíříme. Je to kousek od Tatranskej Lomnice na ploše bývalého kempu. Přijíždíme těsně před půlnocí. Rychle připravíme lůžkovou upravu v autě a jdeme spát.

Ráno vstáváme tak, abychom stíhali zabalit věci a prvním busem dojet do Tatranskej Lomnice. V rámci úspory času volíme sice dražší variantu, za to rychlejší. Na Skalnaté pleso se necháme vyvézt lanovkou. Mažeme rychle na chatu, kde jsme personál poprosili o odložení věcí, a jen s lezeckou výbavou razíme na sedačku do Lomnického sedla. Nemá smysl se zdržovat dlouhým nástupem podél sjezdovek, když se těšíme na lezení. Máme jen 2 noci a 3 lezecké dny, tedy tři túry.

Na čtvrtek 28.9. je v plánu Lomnický štít po Birkenmajerovom pilieri. Je to krásná trojka, kterou mají v oblibě i horští vůdci s klienty. V sedle procházíme kontrolou u zeleného mužíka, ale jako členové ČHS můžeme bez problémů pokračovat. Tuto cestu jsem slíbil Alici, že si ji může celou vytáhnout. Orientace není složitá, stačí se jen držet hřebene. Lezení je to snadné, ale taky moc hezké. Počasí máme povedené, tak si ho užíváme. Tatry, lezení, výhledy. Co víc si přát. Poměrně rychle jsme na vrcholu. Tady zas povinná kochačka, focení a určování vrcholů Tater. Když jsme se vším nabažili, tak přes Emericyho nárek scházíme zpět do sedla. Tohle je normální sestupová cesta z Lomničáku místy zajištěna řetězy. V sedýlku sedáme na sedačkovou lanovku a sjíždíme k chatě. Záměrně šetříme nohy a síly na další dny. A navíc už to máme zaplacené. Odpoledne a večer si užíváme západ slunce a výhledy na Slovensko.

V pátek ráno 29.9. vyrážíme na velkolepější túru, Levýho Puškáše na Kežmarský štít. Tady si na oplátku tahání délek vychutnávám já. Nástup je trošku zdlouhavější, musíme se dostat až dozadu Skalnatej doliny. Orientace v Tatrách nebývá jednoduchá, naštěstí nástup do cesty je hned vedle velkého a výrazného koutu, takže brzy nacházíme první nýt a s ním i linku cesty. Lezení je úžasné, ale celkem morálové. Často jsou mezi jištěními dlouhé odlezy na rozhlehlých položených plotnách. Po nich se dostáváme do šikmé rampy a tou až na vrchol. Počasí nám zatím stále přeje. Na vrcholu fotíme a kocháme se, jako obvykle. Sestup je ze začátku zřetelný, pak však hledáme nějaké stopy, jak dolu. Nevýrazný chodník nás zavede přímo do žlebu, kudy sestup není moc komfortní (příště musíme najít něco lepšího). Cestou ale potkáváme dva místní, kteří nám potvrzují, že jdeme dobře. Pokračujeme tedy dále žlabem dolů a za chvíli se už můžeme radovat, že je sestup za námi a my můžeme v klidu pokračovat dolinou zpět na chatu. Tady vychutnáváme zasloužené pivko a plánujeme tůru na závěrečný den. Předpověď počasí vyhrožuje deštěm po obědě a musíme po túře počítat i s cestou k autu. Rozhodneme se pro Spišskou cestu na Huncovský štít. Není daleko, je relativně lehká a časově nenáročná.

I tak v soboru ráno 30.9. vstáváme brzo, dáme snídani a balíme věci. Jsme s chatárkou domluveni, že si je můžeme nechat na chatě. Vyrážíme kolem lanovky pod Huncovský štít. Já už mám cestu přelezenou, tak tahání nechávám Alici. Začátek je sice hezký, ale nad prvním nýtem dost morálový. Je to takový rajbasový zved jen na jedné noze bez chytů a ještě je to navlhlé z ranní rosy. Alice nakonec první délku vzdá, má zrmzlé nohy bez citu a natlačené v lezečkách, tak se měníme. První délku spojuji i s druhou, ta druhá je totiž jen takovým „chozením po prérii a savaně“. Pak se opět zdvihají skály a do čela se už konečně rozhodne nalízt Alice. Vše si tahá, krom jednoho úseku. Je to zas taková hrana bez ničeho pořádného a ještě s dlouhým nášahem. Stejně je však cesta a lezení moc hezké. Déšť, ikdyž jen krápění, nás překvapil už po desáté hodině. Naštěstí jsme ale víceméně nahoře. Na samotný vrchol nejdeme, je to jen taková suťová hromada pár metrů nad námi. Prší, a my už docela i spěcháme. Sestup je v pohodě, stačí se jen držet hrany a jít po turisty vychozeném chodníku. Snadno sbíháme na Skalnaté pleso, bereme zbytek věcí na chatě, přebalíme batohy a jedeme lanovkou do Tatranskej Lomnice. Busem se opět dostáváme na parkoviště k autu. Tady padá otázka co dál. Zvažujeme přespání na našem oblíbeném místě u Liptovskej Mary, ale nebylo by špatné se někde ohřát v termální vodě. Bešeňovou tentokrát zavrhujeme, už v létě nás zaskočila cena (za 2 lidi bylo základní vstupné nějakých 75 eur). Alice nachází na netu nějaké přírodní prameny, které jsou volně přístupné. V té době ješte nevíme, že jsou to hodně profláklé a využívané Kalameny. My tam ještě nebyli, tak to jedeme vyzkoušet. Cestou přibržďujeme v Liptovskom Mikuláši a od místního lezce kupujeme průvodce na Machnatô. Počítáme s tím, že tam v neděli polezeme. Při příjezdu na Kalameny nás zaskočí množství lidí, i přesto se nám podaří se do teplé vody naložit. Větším problémem pak bylo z ní vylézt do už podzimního počasí, brr. Ten den zůstáváme u Kalamen, kde i přespíme. Přes noc bohužel zaprší, což nám zruší nedělní plány na lezení na vápně. Nu, takže zalezeme znovu do teplé vody jezírka, kde během relaxu vyřešíme náhradní program. Volíme výlet z Terchovej přes Jánošíkove diery na Malou Fatru. Projdeme se si takový příjemný okruh a po poledni jedeme domů.

Tento prodloužený víkend by mohl být inspirací pro ostatní lezce, kteří by si rádi zalezli lehčí (i když některé odvážnější) cesty v Tatrách kolem Lomnického štítu.

Zimní Brnčála 2024

Je listopad. Zima se terpve pomalu blíží, ale nás už napadají plány na „zimní radovánky“. Alici a mě láká myšlenka si opět zajet do Vysokých Tater. Na naši výzvu se hlásí Štěpán s jeho kamarádem. Ikdyž se zdá, že jarní prázdniny jsou ještě daleko, nemůžeme otálet, kvůli kroužkům jsme termínem vázaní, a tak zkoušíme poptat volné postele na Brnčále v termínu 24.2. až 2.3. V odpovědi mi potvrzují, že to jde, jen z 1.3. na 2.3. bychom se museli přestěhovat do vedlejší boudy do vlastních spacáků. To zavrhujeme, tahat ještě spacák kvůli jedné noci se nám nechce, takže termín 24.2. až 1.3. platí. Akce se nemůžeme dočkat a poctivě se připravujeme, absolvujeme lavinový kurz, zajedeme do alp na pořádnou lyžovačku a zvládneme i mezi oblevami vysekat pár děr do Krkonošského ledopádu. Dva týdny před odjezdem začínáme intenzivně sledovat počasí a naše velké nadšení z toho, co nám připravuje paní zima, mírně ochabuje. Sněhu ubývá a teplota se zvyšuje. Smutná prognóza. K tomu ještě se z výpravy odhlásil čtvrtý účastník.

Nastává vytoužené datum a my brzo ráno 24.2. vstáváme, připravujeme snídani, nezbytné kafe a nosíme věci čtyři patra do auta. Na čtvrtou hodinu ranní jsme domluveni vyzvednout Štěpána v Dolánkách. Když jsme komplet, zadáme dotaz na WAZE, kudy to bude nejlepší, a vyrážíme. Doporučená cesta je přes CZ a SK napřímo.

Po jedenácté dopoledne dorážíme na parkoviště Vyšné Matliare. Je to snad ofiko parking pro ubytované na Brnčále. Po přebalení věcí vyrážíme cca ve 12h. Žel slavná věta „#Dá sa už od parkoviska?“ je zodpovězena – nedá se. S těžkou bagáží a lyžemi na batohu pomalu stoupáme směr Chata u Zeleného plesa. Váha baťohů nám neumožňuje žádné rychlostní rekordy. Naštěstí je po pár kilometrech možné nazout lyže a šoupat s nimi po zbytcích sněhu na cestě, velké bestie na zádech tak ztratí trochu své monstroznosti, váhově i rozměrově, a my můžeme jít pohodlněji… Teda kromě míst, kde přenášíme. Po napojení na žlutou stezku to už jde v klidu po sněhu až na chatu. Cestou vidíme přelétnout vrtulník záchranné služby. Později se dozvídáme, že ten den spadla, zřejmě samovolně, lavina z Meděnej kotliny a pod Malým Kežmarákom, prakticky skoro pod Flaškou zasypala polský skialpinistický kurz. Dva účatníci zůstali pod sněhem, ale naštěstí přežili. A to byl jen lavinový stupěň 2!

Na chatu se přišoupáme po páté hodině hezky unavení, utahaní a těšící se na pivko. Před vstupem do jídelny nás vítá pamětní deska s připomínkou, že zítra to bude 24 let, co se nevrátili Pavouci, když vyrazili na svoji poslední Tatranskou túru. Rychle se ubytujeme a mažem na večeři. Po klasické velké porci jídla (polévka, hlavní jídlo, dezert) už zběžně naplánujeme rozlezový program na neděli hurá na kutě.

Neděle 25.2. Ráno počasí ukazuje svoji přívětivou tvář. Svítí sluníčko a je jasno. Lavinovka na dvojce. Náš plán je Kozia Kôpka, Južný pilier za III. Vyrážíme na skialpech a pomalu se suneme popod Žeruchové věže. Cestou nás předhání 3 lezci, kteří jdou pěšky. Netušíme zatím, že taky směřují k tomu samému cíli. Naštěstí naše rychlost jim dává slušný náskok, takže si v cestě nakonec nepřekážíme. A taky oni lezou jen první tři délky a pak sestupují. My se připravujeme, kocháme se výhledy a čekáme, dokud pánové za sebou nemají první délku. Jsou z nějakého kurzu mixového lezení. Konečně jsme na řadě a nastal čas lézt. Vyzbrojen vklíněnci, tricamy a friendy, jo a samozřejmě mačkami a cepíny, vlézám do první délky. Hned zjišťuju, jaký je to nezvyk lízt po skále s mačkami a cepíny. Naštěstí jsme si vybrali pro začátek lehčí cestu, kterou máme přelezenou v létě, a tak to celé bereme jako nácvik a nabírání zkušeností. První délku se snažím co nejvíce získat jistotu v koordinaci maček a cepínů. Holt jsem skalní lezec zvyklý mít stabilitu v prstech rukou a nohou s přímým kontaktem se skálou než na špičatých železech. Strach zatím vede 1:0, ale nakonec se posouvám vpřed. Na konci první délky musím čekat, abych se dostal ke štandu, při čekání oddychuju a jsem rád, že už získávám větší jistotu. Dobírám Alici a Štěpána, ten leze v turistických mačkách. Štěpán se snaží ten výstup co nejvíc okořenit a ztížit, tak má ještě navíc lyže na batohu. Chce si sjet žleb z Vyššej kozej štrbini. První délka je za námi. Druholezci měli problém vyšťourat vklíněnec, ale nakonec se to povedlo. Vyrážím do druhé délky. Ta začíná hranou a pak plotnou, na můj můj morál hodně zatěžkávací zkouška. Navíc v plotně nejde nic založit, takže každý pohyb dělám s náležitou precizností a soustředěností s důrazem na jistotu. Ta díra pode mnou nevypadá vábně. A ty cepíny spíše překáží než pomáhají. A taky holomci moc nechtějí za tím krkem držet, jak jsem to v těch drytool videích viděl. Fakt, že stále nejde nic založit, morálu samozřejmě nepomáhá a nakonec na celé délce 30m mám jeden obhoz, byť tutovej. To mě nutí lézt s vědomím, že chyba se neodpouští. Vypětí z celé situace se projevuje dosti neslušnou samomluvou. Později, počas výpravy zjišťuju, že výlevy vytříbené jazykové zásoby pro uvolňování stresu při namáhavém lezení není jen mým problémem. Konečně štand. Jistím preferencí jednoho bodu a dobírám spolulezce – Alici i Štěpána. Vyrážím do třetí délky. Ta je naštěstí jen položený pilíř a traverz sněhového žlebu. Přelézám to v úplné pohodě.Už si myslím že zvládám zakládat cepíny i mačky. Na štand dolézá Alice a hned mi kritizuje obhoz, který v létě založila na stejném místě a já ji ho v létě vytknul. Hold paměť slona… A už je tady i Štěpán. Čtvrtá délka dlouhá přes 60 m je jen výstup po zasněžené kleči a trávě. Až na konci se zvedá závěrečná stěna. Tady je štand na jedné skobě. Samozřejmě doplňujeme na standardní štand 2+1. Zde se ve vedení střídáme. Do čela skupiny se navazuje Alice. Je to poslední lezecká délka, po které následuje dolezový lehký hřebínek. Začátek je asi nejvýživnější v podobě výšvihu stěnkou s jedním nepříjemným krokem, ale zvládá to v pohodě a dobírá nás na začátek hřebínku. Ten jdeme sólo, stejně jako hřebínek do Vyšnej Kozej štrbiny. Tam my s Alicí začínáme sestup, a Štěpán svůj sjezd, k věcem, které jsme nechali pod stěnou. Dále pokračuji na chatu na mačkách, Alice se Štěpánem sjíždějí na lyžích.

Pondělí 26.2. nás čeká nehezké deštivé počasí a nový nestabilní sníh. I přesto se po snídani balíme a vyrážíme pod Svišťovku na ledopády. Jsme jen kousek od chaty, ale už vidíme samovolné odtrhy a deskové laviny na mírném svahu pod Kežmarákem. To mění situaci a po zralé úvaze se stahujeme do bezpečí chaty. Dnes mají navrch hory. Ještě vidíme spadlou lavinu z Bočeka ze stěny Malého Kežmaráku, která stvrzuje naše rozhodnutí. Děláme si zevlovací den na chatě a nabíráme síly na další dny. Plán je pohodový, karty, pivo, pokec a mazlení místních dravých šelem – koček domácích. Lavinovka je na trojce. Holt Tatry.

Úterý 27.2. začíná hezkým, ale teplým počasím. Lavinovka za 3 s výstrahou. Proto je v plánu se vyhýbat prudkým svahům a vyrážíme jen z chaty po červené směr Velké Biele pleso. Nad plesem nejde nevyužít bezpečný svah na krátký sjezd. Já ho ale nedávám. Praskla mi pružina na brzdičkách. A nejde zapnout vázání do režimu sjezd. Takže mám po skialpování. Ještě si pro zkoušku vykopeme lavinový test a opouštím Alici a Štěpána. Vyrážím směr chata. Alice se Štěpánem hledají další možné sjezdy a kreslí obloučky do linií u Žeruchovek. Odpoledne se scházíme na chatě a už jen relaxujeme.

Středa 28.2. Ranní domluva je si vyrazit na ledové bouldry. Ledopádům moc nevěříme, i když lavinovka se snižuje na dvojku. Na ledopády je moc teplo. Žel se nám nedaří trefit odbočku k ledům a nakonec končíme kousek od Prvního ledopádu. Tak padá rozhodnutí se tam alespoň podívat. V tu chvíli Alice zjišťuje, že si zapomněla mačky, takže ji čeká kardio cesta na chatu a zpět, naštěstí to není daleko. My se Štěpánem zahajujeme cestu k ledopádu. Po úmorném brodění se v hlubokém sněhu přicházíme k čelu ledopádu. Nahazujeme výbavu a ze začátku solidárně čekáme na Alici. Stále máme spojení přes vysílačky. Doba je však dlouhá, tak se rozhoduji natáhnout lano. Zvesela vyrážím do měkkého ledu. Mačky drží, cepíny taky. Šrouby jde zavrtávat jedna radost, otázkou zůstává, jestli by byla radost do nich padat. Po třetině cesty a třech šroubech ztrácím morál a radši přelejzám na skálu, kam můžu zakládat friendy a obhozy. Po necelých 30 metech jsem na štandu. Tady dobírám Štěpána. Alice zatím dorazila na lyžích. Alespoň se nemusela brodit. Sestrojím štand na top rope a scházíme se všichni tři dole pod ledopádem. Hezky se prostřídáváme a trénujeme lezení ve zrmzlém slepeném krystalovém cukru. Čím výš, tím je led měkčí. V závěru Alice ješte vzala odvahu a nakonec natáhla druhou délku ledopádu. Začátek byl změklý led a pak už jen brouzdání ledosněhem. Naštěstí s možností se zajistit na skále. Všichni tři jsme si to vyzkoušeli a tradá na chatu. Alice využívá ke sjezdu lyže a my se Štěpánem zadky. Bezpečně se scházíme na chatě. Po večeři Štěpán usmlouvá půjčení kytary a zdárně se mu daří všechny zbylé hosty vyštvat na kutě.

Čtvrtek 29.2. Ráno krásné počasí, lavinovka je za 2. Skialpová sekce Alice a Štěpán po snídani vyráží směr Baranie sedlo. Já si v klidu odcvičím svícen a zabalím věci. Žel jako třetí kolo u vozu si musím poradit sám. Moc se mi sólovat nechce, tak v klidu, po 45 minutách, vyrážím k Flašce za našimi skialpinisty. Před Flaškou je předháním a postupuju zvesela dál. Na zmrzlém ledě kašlu na anglickej styl a radši francouzem pokračuju. Už se blížím k dvojici co vyrazila hodně před Alicí a Štěpánem. Zastavuju a radši se kochám. Když jsou lezci hodně daleko, opět vyrážím. Na hranici Velké Studené doliny a Baranej kotliny čekám na zbylé dva členy. Když dorazí, dávame společné fotky, pokec, svačinu a rozdělujeme se. Oni razí dál do sedla a já v pohodovém kroku se vracím k chatě. Skialpinisté dolezli do sedla, vražedným tempem à la výletu na Kokořín, čekali na odpolední povolení sněhu, čehož se nakonec nedočkali. Zato hezké výhledy ze sedla na ně počkaly, pak se vrchol Baraních rohů zachumlal do mraků. Jejich popolední sjezd jsem já kontroloval hezky z tepla chaty u pivka. Před koncem jsem jim doporučil stočit to za Flaškou pod Kežmarák a tam si užít hezký svah. Tak to dělali sjezdaři před nima. Na chatě bylo si už jen užívání si pozitivních emocí z prožitého dne. Jo a na pokoj nám přibyli dva lezci někde z Česka. Jen na jednu noc, měli v plánu rychlý výstup na Kežmarák přes Měděné lávky a domů.

Pátek 1.3. Ráno po snídani balíme a uklízíme pokoj. Ještě jsme se rozhodli si něco vylízt než vyrazíme domů. Volba padla na Žeruchy. Baťohy s věcmi si necháváme v učebně a razíme nalehko na krátký výšlap k Žeruchovkám. Původně jsme se bavili o 1 až 2 délkách Jižního pilíře. Nakonec mě zaujme cesta přes Knihu. Žel stejný nápad mají další dvě dvojky z „jiného“ Brodu. Sice jsme tam první, ale jedna dvojka nás oblézá z leva a druhá netrpělivě přešlapuje pod náma. To na komfortu lezení nepřidává. Horko těžko dolézám první délku. Za mnou s velkým vypětím a hromadou nadávek v nástupovém žlebu Alice, a pak Štěpán. Na štandu se domluvíme, že to balíme. Rychlo-pomalé slanění a sestup na chatu. Tam padá další z těch bláznivejch nápadů. Že prý skialpová sekce si to dá pod Lomničák na Start a lezecká solo osoba dojde pro auto… Sraz u lanovky. Program dne hotový. Každý se chopíme své funkce, jen ten sjezd k pásmu lesa je tak skoro společný. Tam se skupina dělí na dvě fyzicky vyrovnané skupiny. Tak v závěru nahazuju lyže na baťoh a mažu pro auto. Na parkovišti stojí už jen dvě auta. Divné a to je pátek odpoledne. Převlíknu se a přebalím věci. Pak jen čekám až dostanu signál, že už jsou dole. Celou dobu komunikujeme přes vysílačky. A bylo to v pohodě. Fakt jsem překvapenej jaký mají dosah. Konečne dorazí zpráva a já razím vyzvednout lyžaře. V Lomnici nabalíme věci a už jen směr domů. Cestou ještě uděláme zastávku na bryndzové halušky (místo KFC) a jednu na tankování. Před půlnocí jsme doma. Na ztuhlé svaly si dáme ještě výstup natěžko do čtvrtého patra a jdeme spát. Výprava do Tater skončila a nám zbyli jen krásné vzpomínky, skoro 1000 fotek a tento sepsanej příběh. ALE! Příští rok „zimní Brnčálu“ určitě zopakujeme znovu!

Pozvánka – Chytání pádů

Termín: 12. 5. 2024 od 10:00
Pořadatel: Oddílová rada
Místo: Lom u Rozumova
Doprava: Po vlastní ose

Charakteristika: Pravidelná metodická a vzdělávající akce kterou pořádá HO ŽB. Akce je vhodná i pro rodiče s dětmi. Zopakujeme si jaké to je chytat padajícího spolulezce, prusíkování, slaňování s těžce přístupných pískovcových věží, klasické slanění, uzlový kvíz a podobně. Jedná se taky o utužování kolektivu. Nezapomeňte na dostatek svačin a pití.
Vybavení: Sedák, helma (hodně doporučená), ostatní věci budou k zapůjčení jako jistítka, odsedky, prusíky.
POZOR: Pohybujeme se na povolení v CHKO proto prosíme o absolutní klid a ticho v rámci možností.

Odkazy:

  1. https://mapy.cz/turisticka?source=traf&id=55290&x=15.1906159&y=50.5998231&z=18 https://mapy.cz/zakladni?source=firm&id=2017094&x=16.0876673&y=49.6684603&z=18
  2. https://mapy.cz/turisticka?vlastni-body&ut=Parking&uc=9iP0Ox-tPm&ud=50%C2%B036%274.059%22N%2C%2015%C2%B013%2717.694%22E&x=15.2215817&y=50.6011479&z=18

Pozvánka – Metodické okénko

Základní uzly v lezení / Lezeme na TR v okolí

Termín: 28. 4. 2024 od 10:00
Instruktor: Ivan Procházka
Místo: Kozinec, pod věží List
Doprava: Po vlastní ose

Charakteristika: Metodické akce na dvě témata.
V první části se seznámíme s uzly které se nejčastěji využívají v horolezectví, navazováním a lany. 10:00 až 14:30.
Druhá část bude zaměřena na bezpečné provozování lezení na TR. Vysvětlíme si jak zbudovat vratné body na fixním i vlastním jištění, jak zrušit vratné body a další důležité znalosti. Taky si dáme tipy kde v okolí se dá jednoduše si zalézt.
Vybavení: Sedák, helma (hodně doporučená), ostatní lezecká výbava, karabiny, smyčky, prusíky, jistítka. Popřípadě bude možné si zapůjčit.

Odkazy:

  • List na Kozinci
    https://mapy.cz/zakladni?vlastni-body&ut=List&uc=9iXnKx1EnM&ud=50%C2%B038%2736.778%22N%2C%2015%C2%B016%2730.480%22E&x=15.2751334&y=50.6435597&z=19
  • Možnost parkování
    https://mapy.cz/zakladni?source=traf&id=50432&x=15.2731083&y=50.6401152&z=19

Tanvaldský pavouk

16.3. 2024 Tanvaldský pavouk – závod v boulderingu.

Lezlo se s maximálním nasazením, bouldry byly výživné, často bylo potřeba velké úsilí jen pro dosažení zóny a o topy se bojovalo až do konce. Pro někoho to byl první závod, někdo měl malé lezečky, někdo by potřeboval přidat pár centimetrů, trochu víc síly, nebo víc klidu, ale bojovného ducha a odhodlání nevzdat se měli všichni, lezli jste parádně! Závod byl krásný i pro diváky, ale byly to nervy. I tentokrát se nám podařilo získat několik medailí. Šíma ve své kategorii obhájil zlato, Sára a Míša mají stříbro a Vendulka a Krištůfek bronz. Jsme na Vás právem pyšní 😊. Účast byla opět pěkná, závodilo 12 horolezčat z pátečního kroužku a i další z ostatních skupin (Anička T. – zlato). Velká gratulace všem závodníkům!