Pokus o přechod západní části hlavního hřebene
V pondělí vyrážíme večerním vlakem do Pardubic, kde se trochu zmateně soukáme do nočního expresu a já poprvé můžu okusit komfort lehátkového vozu. Chudák holčina, co jela s náma, asi trochu nechápala, co za exoty v lyžákách a s velkým báglem se k ní hrne…
Procházka z ještě setmělé Výšné Bocy, kterou Dominik komentoval slovy „to bude asi kilák, hned tam budem“ nám do Čertovice zabrala přes půldruhé hodiny a kilák to rozhodně nebyl. Zato jsme přišli akorát včas na ranní kávičku, čajíček a groček v restauraci pod sjezdovkou.
Po deváté už u vleku nasazujeme lyže a suneme se sjezdovkou v opačném směru než je obvyklé. Celou dobu je zataženo, padají trakaře, občas fouká a výhledy žádné – kdyby člověk nevěděl, že je na hřebeni, tak ho nemrzí… Nohy si postupně zvykají na šoupání ve stopě, syntetický tuleň se zuřivě brání skluzu dopředu, záda se kroutí pod vyžraným batohem a oči hledají záludnou kosovku v dráze sjezdu, o kterou by se dal efektně hodit tygr. Na Štefánikovu chatu přicházíme okolo jedné hodiny, chvíli si hrajeme s pípáky, ale vcelku rychle to promrzlí balíme. Zalézáme do přiděleného pokoje, vaříme, lenošíme a těšíme se na večerní pivko a karty.
Ráno je jako z jiného světa – azuro, bezvětří a výhledy kam se namane. V tomhle luxusním počasí jdeme přes nejvyšší kopec Nízkých Tater Ďumbier (2043 m.n.m.) dál po hřebeni na Kamennou chatu pod Chopkom. Protože jsme se cestou kochali, fotili a zevlovali, tak jsme na chatě zhruba ve dvě hodiny. Dáváme malý oddych, kluci jdou zkoumat možnosti freeridu v okolí a já s Luckou si dvakrát sjíždíme horní část „sjezdovky“. Na zdařilý večírek na chatě asi mnozí nebudou vzpomínat s úsměvem, ale já jo, neb jsem se zbavila půlkilovky Morgana 🙂
Čtvrteční ráno vypadá stejně nadějně jako předchozí den, ale jen do okamžiku, než člověk pořádně vystrčí nos ze dveří. Máme v plánu skoro dvojnásobně dlouhý kus cesty než v předchozích dnech, samé nahoru a dolu po relativně strmých kopcích. A začíná foukat. Po chvíli cesty se už nedá říct, že fouká, protože je vítr jak svině. Než se nadějeme je veškerý sníh někde ve žlabech a my hoblujeme tuleně po ledu, trávě a kamení. Dvakrát musíme hodit lyže do ruky, vydupat na vršek a věřit si, že nás vítr neshodí v nějakém nejistém kroku vzhůru – „chůze“ na Kotliskou (1936 m.n.m.) pro mě bude ještě dlouho noční můrou… Po sešoupání z Chabence (1955 m.n.m.) se jde skoro po rovině, kdyby nefučelo byla by to paráda, ale takhle zvládám jen tupě zírat na špičky lyží. A hele, co se to válí kus přede mnou? To vypadá jako patka vázání, asi mi ze všeho hrabe… opak byl pravdou a Radek nebyl potěšen pohledem na svého Titanala I. Po čtvrté hodině konečně sjíždíme k Útulně pod Chabencom. Uvítání a atmosféra sice svérázná, ale jinak prima – teplo, jídlo, suché hadry, co víc si přát…
Kvůli nejistému výhledu počasí i revizi vlastních možností, měníme původní plán dojít do přístřešku v Hiadelském sedle, a rozhodujem se pro únik k Liptovské Lúčné, kde si snad najdem nějaký seník. Vítr se naštěstí od předchozího dne dost uklidnil, výhledy sice žádná sláva, ale jsme rádi za to, co je. Cesta probíhá v klidu, až na dva excesy – Dominikovo zmatkování s mapou a moje zaseknutí se i s lyží do kosodřeviny… Ve vsi dostáváme tip na seník pod lesem a pozvání na večerní baštu, což částečně využíváme. S Radek stavíme stan, společně s Luckou a Dominikem vaříme a v noci v duchu nadáváme na rachjetle, co nás ruší ze spaní.
V sedm ráno sedáme na autobus do Ružomberoku, a pak už se vezeme vlakem až domů – asi jsme správně nadávkovali rozložené lyžáky a ponožky, protože si k nám za celou dobu nikdo nepřisedl, ikdyž někteří o tom na první pohled možná uvažovali 🙂
KDY: 27.12.2010 – 1.1.2011
KDO: Zuzka H., Radek N., Lucka Š., Dominik H.
NizkeTatry201011
