Tááááák, konečně je to tady! Po období víceméně hektických příprav se v podvečerních hodinách scházíme všichni na Nejedlovic dvorečku a špekulujeme, jestli se opravdu všechny věci podaří nacpat do auta – nejsme žádní troškaři a na 4 lidi máme 6 velkých báglů a nějaký ten malý… Díky nekonečným rozměrům kufru se nám to povedlo a takže hurá do Chamonix. Naším cílem je Mt. Blanc – nic víc, nic míň!
Díky prostřídání řidičů jedeme celou noc, kolem půl čtvrté ráno parkujeme na mě neznámém místě necelé dvě hoďky od Šamonice a dospáváme, abychom pak mohli akorát stihnout otvírací dobu kempů pod nejvyšším kopcem Evropy. Po malém bloudění mezi kempy se ubytováváme v Les Marmottes, neboli U svišťů 🙂 Je to příjemný kempík s nádherným výhledem na okolní hory. Po nezbytném zabydlení se v našich přenosných domovech a posilňujícím jídle se vydáváme podle Ivana na „aklimatizační“ výlet na Le Brevent 2525m. Spíš než aklimatizace to byl maskovaný (ale vydařený) pokus o vyždímání sil výpravy ještě před hlavním kopcem. Cestou nahoru jsme potkali 2 šílené downhilláky, spoustu paraglidistů nad hlavou a výborné maliny. Po nekonečném sunutí se vzhůru nás na vršku přivítalo stádo japonských turistů právě vystoupivších z lanovky a fotících tradičně všechno a všechny. Dlouho jsme se v této povznášející společnosti nezdrželi a vydali se rychle dolů, přestože plánovaná zpáteční trasa měla končit v blízkosti kempu času nebylo nazbyt. Není totiž Chamonix jako Chamonix… formálně je to sice jedno město, ale táhne se podél hlavní silnice víc než 15km v podobě okrajových částí, k nimž patřil i náš kemp. Někde ve třetině sestupu jsme zbloudili, ale ukázalo se, že tím správným směrem, takže jsme se nakonec celí vyflusaní postupně sešli před západem slunce u svých stanů. A slunce nás po společné celodenní pouti odměnilo nádhernou podívanou.
Pod tíhou dojmů předchozího dne se rozhodujeme pro den zevlování, prohlídku centra města a kontrolu nabídky místních horokrámů a dobrot v supermarketech. S nákupem v batohu a úsměvem na rtech zjišťujeme odjezdy spojů, kterými se chceme již další den co nejvíce přiblížit nástupu na „náš kopec“. V kempu vybalujeme hlavní objev – výhodné balení piva Konenbourg (0,25l, 4,2%) konzumovaného pod přezdívkou Trautenberg (kdo to někdy pil, chápe..) a přitom diskutujeme události dalších 3-4 dní. Předpověď počasí je víceméně dobrá, takže se shodujeme na odjezdu prvním autobusem k lanovce a navazující zubačce, která nám ušetří zhruba den cesty a mnoho sil. Plán je jednoduchý – 1. den vyjít alespoň k chatě Tête Rousse, 2. až 3. den na Goûter případně na vrchol a pod vršky Mt. Blanc du Tacul a Mt. Maudit do sedla pod Aiguille du Midi, 4. den sjet dolů lanovkou z Aiguille du Midi. Šedá je teorie, zelený strom praxe…
Den první: Ranní autobus nás vyplivl před lanovkou Les Houches, kterou jedeme na předposlední stanici zubačky Tramway du Mont Blanc. Vagonky vláčku jsou už dost zaplněné, ale není problém se vmáčknout. Kdo nespí ve stoje může se pokochat nádhernými výhledy na probouzející se hory a rodinkou svišťů. Ale dost idylky – na konečné se spolu s velkým davem ostatních turistů vydáváme stoupat vyšlapanou dálnicí v suťovitém svahu. Potkáváme nebojácný pár kozorohů?! kousek od cesty, kteří jsou evidentně nad věcí a nechají se fotit.
Nijak přehnaně nespěcháme, přesto jsme okolo jedenácté kousek od Tête Rousse (3167 m.n.m.), a tak se dohadujeme, zda tu spát nebo dojít až na Goûter. Názor abychom se chrtili pochopitelně vítězí, takže po malém odpočinku šlapeme dál. Dostáváme se do žlabu, který je podle popisu cesty velmi nebezpečný pro padající kameny, které se uvolňují táním sněhu v odpoledních hodinách. Protože ale jdeme v době, kdy je na hoře nejméně sněhu za celý rok, je celý žlab vytálý a na celém žebru není po sněhu ani památky. Ve tři hodiny jsme u Goûteru (3817 m.n.m.) a Radek s Ivanem zjišťují, jestli by se dalo spát na chatě. Po dotazu chataře, jestli máme s sebou stany a po kladné odpovědi, nás vykazuje do tradičního nelegálního tábořiště kousek nad chatou. Je tu docela solidní česká komunita, spousta lidí balí a odcházejí do údolí. Asi po hodině čekání dědíme po našich spoluobčanech vyházené plácky na stan, zabydlujeme se, vaříme a přemýšlíme o zítřku.
Den druhý: Už ani nevím, v kolik hodin mě vybuzerovali ze spacáku…nějak okolo půl třetí nebo že by až ve tři? Výška nevýška, spalo se mi dobře a ochota vylézt do té odporné zimy byla nulová (tímto se omlouvám za způsobenou újmu péřové vestičce narvané u chodidel). Následovalo balení stanu a ostatního harampádí, hledání všech mých rukavic (objeveny posléze porůznu po batohu až za 2 dny v kempu) a odchod vzhůru. Had čelovek před námi prakticky nedovoloval zabloudit a tak jsme postupovali s ním. Prostě klasika – dokud byla tma, tak to docela šlo, se svítáním klendra, že by mrzly nudle u nosu… Krátce po šesté hodině jsme u nouzové bivakovací chaty Vallotky (4362 m.n.m.), dáváme pauzu a čekáme na Ivana s Petrem – nebo to bylo naopak? Kdoví. Před námi je vidět „závěrečný“ vrcholový hřeben. Zdá se to sice kousek, ale fakticky to byly ještě solidní 3 hodiny chůze. Se stoupající výškou se Ivan potýkal s bolestí hlavy a postupovali s Petrem pomaleji, přesto jsme se po deváté hodině sešli na vrcholu Mt. Blancu (4807 m.n.m.). S Radkem jsme byli po čtvrthodině čekání náležitě vymrzlí, takže společné rychlé focení a hurá dolů.
Jooo, sestup, to byla teprv lahůdka…. nebudu se už moc rozepisovat, stačí to shrnout slovem „nekonečné“. Třešničkou bylo cca ve třetině cesty slanění nejprudšího místa, kde člověku tuhla krev v žilách při pohledu na nezajištěného horského vůdce, který jistil své ovečky hrabající se svahem vzhůru takzvaně „v teplejch“ s lanem u nohou. Díky tomu je skoro zanedbatelné, že erární slaňovací kotvu okupovala početnější cizojazyčná skupinka, takže jsme slaňovali z cepínů (Radkovi nezbylo, než to slézt). S naskajujícími ujitými metry se zvyšovala i vynalézavost unavených jedinců, takže průběžně sestupovali jízdou po zadku libovolným směrem. Naprosto vyřízení jsme konečně před šestou hodinou dorazili do vysněného sedla pod Aiguille du Midi. Zbytek dne jsme věnovali zejména hekání a stěžování si na cokoli, okrajově také přím o to, kdo půjde pro sníh, kdo bude vařit, atd – byl to prostě krásný a harmonický konec dne.
Den třetí (poslední): Ráno jsme beze spěchu sbalili stany a vydali se na krátkou (1,5h) cestu k vrcholu Aiguille du Midi (3842 m.n.m.), kde nás čekala lanovka a cesta zpět do Chamonix. Závěrečný hřebínek byl solidně exponovaný, takže vyhýbat se tragédům, kteří zjevně poprvé škobrtali s mačkama na nohou, nebylo moc příjemné. Po přelezení 2 zábran (aby se stáda negramotů z lanovky neocitla na ledovci) jsme se dostali do spojovacích tunelů, které jsou vylomeny skrz celý vršek Aiguille du Midi. Opět nám bylo dopřáno užít si hord fotících Japonců, takže jsme se po krátké prohlídce radši rychle nacpali do kabinky a fičeli dolů. Ve městě jsme vykonali nezbytné vyplenění supermarketu (Trautenberga v malém balení jsme vyměnili za tradiční půllitrové plechovky) a pak jsme se cpali a váleli v kempu.
Den poté: Díky tomu, že nám lístek z Aiguille du Midi za lidovou cenu 43 Euro umožňoval jako bonus vyjetí do mezistanice, vypravili jsme se ještě na rekreační procházku výhledu na ledovec Mer de Glace. Bylo to super, někdy třeba pojedem zas – ale jinam! 🙂
Kdo:
Ivan Procházka (a jeho nekonečně velké auto) – HOŽB
Zuzka Hnilicová – HOŽB
Radek Nejedlo – OeAv
Petr Tvrdík – TJ Český Ráj
Kdy:
14. – 20. 8. 2009
