Proč po anglicku? Byla zima, pršelo a mlha se dala krájet… Do tohoto nepřívětivého počasí se za HOŽB vypravila Zuzka s Lídou spolu s Vrchlabáky – Tomášem, Lůďou a Adamem.
Po nezbytném hromadném nákupu cesta rychle utíkala – hlavně díky porovnávání různých předpovědí počasí. V tuto chvíli jsme ještě byli optimisté a věřili Norům, že bude relativně hezky. Před půlnocí jsme na místě a krátce po postavení stanů začíná průběžně pršet až do rána – no nic, vápno přece schne rychle…
Pozdní vstávání, mlha, že není vidět na 50 metrů, oběd místo snídaně, výběr cesty a v půl třetí jsme pod nástupem. Lezem jinou linii, protože k původně vybrané je to ještě kus cesty. Vytváříme vláček a pěkně všichni najednou se suneme místy trojkovou cestou vzhůru. Mlha houstne. Lehčí délky jsou plné kozorožčích bobků, lokrů a hlíny, takže lezačky brzy vypadají jako pracovní obuv – to jsme s Lídou nevyladily… Dvě krátké přeháňky ještě vylepšují celkový dojem z lezení. Na vrcholu jsme za soumraku a ve tmě sestupujeme lesem a krátkou ferátkou ke stanům.
V noci opět prší, mlha stejná jako včera. Balíme lezení a jdeme na okružní procházku přes vesnice pod druhý konec skal. Pod nástupem jsme již v jednu odpoledne. Vzhledem ke stavu počasí se s Lídou rozhodujeme pro blízkou ferratu a samostatný ústup přes vrchol. Kluci nalézají do trojky vybrané původně pro předchozí den. Nějak se nám nahoře nedaří najít značenou cestu a s heslem „víme, kam se vrátit“ se vydáváme po té, která vede přibližně naším směrem. Po zhruba hodině chůze zjišťujeme, že jsme v protilehlém rohu mapy, než kam jsme chtěly jít. No nic – aspoň jsme se pokochaly daňčí oborou a zabily pár hodin času. Při vaření večeře diskutujeme, jak na tom asi jsou kluci. Po setmění sms oznamuje, že přijdou po deváté. Nakonec přiznávají, že taky netrefili správnou cestu a skončili u daňků.
V noci neprší, je zima, ráno azuro a masiv Hohe Wandu se krásně barví do ruda při východu slunce. Během brzké snídaně se navrací mlha a oblačnost… Lůďa s Adamem si vybrali pětku a já s Lídou a Tomášem vyrážím do nějaké čtyřky. Nákres vypadá sympaticky – pár lehčích délek a 3 těžší nakonec. V půlce stěny jsme zabloudili přes zbytek ferraty k jeskyni. Jejím průlezem a krátkým slaněním se dostáváme zpět do správné linie. Délka mezi volnými šutry a spoustou bobků nás přivádí do nefalšovaného pekla. Nad hlavami máme 3 délky krutého, místy převislého, komínu. V duchu se ptám, co tu vlastně dělám… Posun vzhůru neměl s lezením mnoho společného, byl to doslova boj – všechno vyleštěné jako mramor, zúžená místa, sundávání batohu, nandávání batohu, hledání směru cesty, myšlenky na útěk ze stěny, sundávání helmy, vytahování batohu, šoupání se celým povrchem těla… Vracíme se opět za tmy a zapíjíme úspěch. Dojmy se nedají popsat, zkuste si cestu sami – jmenuje se Turnerbergsteiger. Upozornění – doporučujeme pouze nejhorším nepřátelům!
V noci nepršelo. Ráno bolí celé tělo, mlha je zatím nejřidší a místy prosvítá slunce. Jdeme si zvednout náladu do pětky, co lezli kluci předchozí den. Vyrovnané čtyřkové lezení s několika vzdušnými místy a třešničkou nakonec 🙂 Kluci jsou kousek od nás, takže se navzájem pozorujeme a užíváme si konečně trochu výhledů do kraje. Společně scházíme ke stanům na oběd, balíme a odjíždíme zpět domů. Nezbývá než konstatovat: „Bylo to kouzelné…“
