Děkujeme Lídě za článek.
V Julských Alpách jsem byla již potřetí, a protože se povedl dosud nejhodnotnější průstup, tak se o něho s vámi podělím Tady je story:
Plán zní zhruba takto: s brněnskou CK Alpina se svezeme do sedla Vršič, přejdeme hory a oni nás o 5 dnů později naberou v Bledu. Akorát se nám do cesty postavily nějaké křížkové úseky, vypadá to na ferratu, nemáš náhodou matroš? Tak jo, i tentokrát to bude punk, ferraty s vyžraným 15 kg kámošem na zádech jsem ještě nešla. Nutno dodat, že jako účastníci zájezdu jsme se sešly tři holky.
Program na první den vypadá skvěle: v buse se pěkně vyspíme a piánko pohodička přejdeme na chatu Pogačnikov Dom. Ego macho průvodce Alpiny a jejich poznámky typu „A na co s sebou máte stan?“ „A na co s sebou máte vařič a karimatku?“ a „My v Alpině si všichni tykáme, já jsem Karel a říkají mi Sojka“ přecházíme přezíravým úsměvem (jsme slušně vychované dívky a příčí se nám někoho poslat do pr…) a gratulujeme si k nápadu s cestovkou absolvovat pouze dopravu, tohle poslouchat 5 dnů tak někoho (rozuměj průvodce Alpiny) zbiju, a to obvykle nikoho neperu. O půl sedmé ráno pod azurově čistým nebem v sedle Vršič prcháme od autobusu a konečně si začínáme užívat vytoužených hor. Podcházíme po úbočí vrchol Prisojnik a stoupáme do sedla mezi vrcholy Razor a Planja, odkud je již vidět Pogačnikov Dom. Je brzy odpoledne, tak si ještě vyběhneme na vrchol Planja a hurá sutí k chatě. No, na první den to rozhodně piánko nebylo. Ubytovat, uvařit večeři a na kutě. Při vaření objevujeme menší defekt v nekompatibilitě vařiče a ešusu, který jakožto kosmický materiál z teflonu na vařiči nedrží ani na vodováhou znivelované rovině. Po menším úsilí a dvojím vylití téměř uvařené vody se nám podaří zařízení vychytat tak, že dokonce přivedeme vodu k varu. Potřebuješ: vařič s bombou, ešák, sirky, držátko na ešák, chňapku (ideálně bavlněný šátek), karimatku a 6 rukou. Jako vyšší level této dovednosti dokážeš počet rukou zredukovat na 4 a nepropálit karimatku.
Další den je na programu přechod přes sedlo Luknja na Koču na Doliči. Opět vymeteno, opět křížkový úsek dáváme bez problému, před očima monstrózní severní stěnu Triglavu. Drobnější excesy typu můj vyvrknutý kotník nás nevyvedou z konceptu a kolem 16 hod ho již vesele máčím ve studené vodě na chatě. Protože se s věkem dostavila též moudrost, večer odvolávám svou účast na zítřejší výstup na Triglav, přeci jen mě čekají ještě 2 dny pochodu s kámošem na zádech a 2 000 m převýšení, netřeba kotníku přidávat další hodiny a další metry. Bych nerada aby mi bus se skvělými průvodci ujel, že.
Třetí den tedy s těžkým srdcem vzdáváme Triglav, ale jinak dál jedeme podle plánu. Z Koči na Doliči přes sedlo Hribarica na Zasavskou koču a Údolím triglavských jezer na Koču při triglavských jezerech. Kotník se sutí si nějak nerozumí a na Zasavské koče beru za vděk Eviččiným Nimesilem. Po této úpravě proběhnu údolí k chatě jak za mlada. Evičko a Berlin Chemie – díky! Večeře ve farmářském stylu (brkaše s uzeným a čerstvou pažitkou) proběhne na břehu jezera při čekání na ubytování.
Čtvrtý den nás čeká „už jen sestup k Bohinjskému jezeru“. Fakt, že to je 1 100 m převýšení velkoryse pomíjíme a opět se těšíme na pohodičku. Level pohodička přehodnocujeme v okamžiku, kdy staneme na vrcholu 700 metrového útesu a z ptačí perspektivy hledíme na Bohinjské jezero. Tváří se to, že útes se slézá po drátech a jsme jediné, kdo jde dolu a ještě s velkým batohem. Zbytek populace se po drátech sápe nahoru. Omráčené velkolepým výhledem do údolí, poledním sluncem a vidinou následujících dvou hodin brutál sestupu ani nenasazujeme úvazky, přilby a brzdy. Komenty Čechů právě vylezvších nahoru o tom jak jsme dobré a jak to jako chceme dát raději děláme, že nerozumíme. Z následujících dvou hodin toho moc nevím, veškeré soustředění se kvůli kotníku zredukovalo na nejopatrnější a nejpomalejší sestup, jakého jsem schopna. A najednou jsi dole a v kempu na pláži, a když si přimyslíš slanou vodu a odmyslíš pár desítek lidí, je to jako Chorvatsko hadr: bílá vápencová pláž, průzračná voda a kolem tebe vápencové kopce porostlé borovicí. Oproti Chorvatsku se za tím vším však ještě tyčí majestátní vápencové štíty kaninských dvouapůltisícovek. A když Nimesil zapiješ pivem, to teprve má ten správný drajv.
Poslední den obejdeme Bohinjské jezero do vesničky Ribčev Laz, dáme koupačku, nakoupíme suvenýry, dojedeme busem do Bledu, obejdeme bledské jezero, dáme zmrzlinu, koupačku a uvaříme ze zbytků večeři, potkáme Alpina bus a přečkáme čekání na účastníky zájezdu, kteří nedostali včas večeři v restauraci aka pomalá obsluha. Už Karle víš, k čemu máme vařič. I se zpožděným odjezdem vykládačka v Brně včas. Pánové řidiči, klobouček. Celkově hodně vydařený zájezd i výkony v horách. Evičko a Lenko, díky!
Praktické info pro inspiraci:
Doprava:
My měli dopravu zajištěnou s CK Alpina. Tam a zpět za 2000 Káčé, což mi přijde vcelku rozumné. Zásadní výhodou je fakt, že nemusíš řešit technický stav svého vozu a obavy, ve které škarpě zůstaneš. Dalším výrazně pozitivním momentem je skutečnost, že do busu sedneš a usneš, což za volantem auta není zcela žádoucí. Mezi negativa pak patří skutečnost, že odjezd je z Brna a dále asi malá, ale přesto pravděpodobnost, že narazíš na průvodce, který ti úplně nesedne (mírně řečeno), jako se to stalo nám, ale tu cestu s nimi prostě vydržíš. Trvá pouze 8 hodin
Plán přechodu, jak ho skvěle vymyslela Lenka:
1. den – ze sedla Vršič (1611 m.n.m.) na chatu Pogačnikov Dom (2050 m.n.m.). Nejlepší na tom je, že nástup je v sedle, nikoli v údolí, čímž si ušetříš cca 800 výškových metrů nástupu do hor. Do cesty se ti postaví vrchol Prisojnik (2547m.n.m.), přes který my jsme nešli a podešli jsme ho po úbočí nad údolím řeky Soči do sedla mezi vrcholy Prisojnik a Razor. Odtud výstup do sedla Preval (2349 m.n.m.) mezi vrcholy Razor (2601 m.n.m.) a Planja (2453 m.n.m.), jedná se o zajištěný, ale nikoli těžký úsek, a ty panorámata, mámo. Přes vrchol Prisojnik vedou zajištěné cesty a asi to nebude úplná brnkačka, všechny dostupné informace nasvědčují tomu, že tato varianta trvá celý den a není vhodné chodit ji na těžko. My jsme ještě vyběhly na vrchol Planja a poté již následuje sestup sutí k chatě Pogačnikov Dom. Cena za ubytování ve vlastním spacáku je necelých 10 Euro se slevou na ČHS.
2. den – z chaty Pogačnikov Dom na Koču na Doliči (2151 m.n.m.) přes sedlo Luknja (1758 m.n.m). K tomu asi není co dodat, snad jen, že křížkový úsek je zajištěný, ale opět to je pouze těžší choďák, a pokud má člověk jisté pohyby, jistit se netřeba. Přilba však nutná. Cena za ubytování na chatě na Doliči 20 Euro se slevou na ČHS. Projevuje se zde fakt, že spíme přímo pod Triglavem.
3. den – z Koči na Doliči přes sedlo Hribarica (2358 m.n.m.) na Zasavskou koču (2071 m.n.m.) a dále Údolím triglavských jezer na Koču při triglavských jezerech (1685 m.n.m.). Opět k tomu asi není co dodat, jedná se o krásný úsek, kde potkáš úplně vše – výstup sutí, sestup sutí, Triglav v zádech, vápencovou náhorní plošinu, jezera a večer sejdeš na hranici lesa. Cena za ubytování ve vlastním spacáku 10 Euro se slevou na ČHS. Původně byl v plánu ještě ranní výstup na Triglav (2864 m.n.m.), který jsme z důvodu zranění musely vzdát.
4. den – Z Koči při triglavských jezerech do vesničky Ukanc (525 m.n.m.) na
břehu Bohinjského jezera. Když se podíváš do mapy, šly jsme tu variantu s křížkovým úsekem, protože všechny ostatní jsou příliš dlouhé. Křížkový úsek je útes, který popisuji výše v textu. V podstatě je to opět těžší choďák, ale dolu a natěžko to je vcelku sranda. Cena za kemp 11 Euro za osobu.
5. den – z vesničky Ukanc po břehu Bohinjského jezera do vesničky Ribčev Laz a odtud busem do Bledu.
Chaty jsme měly rezervované pouze první dvě. Pokud nemáš rezervaci a je plno, tak obvykle čekáš do večera (cca 20 hod) než se všichni rezervovaní ubytují, a pak tě obsluha chaty rozstrká po zemi, chodbách, jídelně apod. Stan většinou postavit u chaty nedovolí, jsi v Národním parku Triglav. Takže rezervace úplně nutná není, ale přidá na klidu.
Jídlo:
Na všech chatách lze pořídit snídaně i večeře, my se však stravovaly samy. Uvařit před chatou nebyl problém, v případě špatného počasí by to asi trochu oříšek byl, protože uvnitř v chatě se vlastní jídlo vařit nesmí. Pitná voda je na chatách dostupná, pouze Koča na Doliči ji inzeruje jako nepitnou, my jsme ji raději chemicky přečistily. Pitná se zde dá koupit balená.
Pojištění:
Nezapomeň se pojistit na vrtuli!
Příjemná zpráva na závěr:
Na všech chatách platí 50% sleva na ubytování na kartu ČHS, neb ČHS je členem UIAA.
