Rila a Pirin od severu k jihu 2013

Děkujeme Lídě za článek!

Pro ty, kteří nemají rádi dlouhé čtení:

Byli jsme v Bulharsku, kde jsme přešli pohoří Rilu a Pirin od severu k jihu a pak jsme přejeli do Řecka válet si šunky (nebo spíš to co z nich po horách zbylo) k moři. Bulharsko bylo super, hory nádherný, ještě nesvázaný příkazy a zákazy a na naše poměry v podstatě liduprázdný. Určitě tam všichni jeďte. V Řecku je vedro, nepořádek, draho a moře teplý tak, že se pořádně ani neosvěžíte. Jestli nepotřebujete nutně k moři, tak tam nejezděte. Jestli k moři nutně potřebujete, myslím, že je to lepší volba než moře bulharské.

Pro ty, kteří si rádi počtou:

Plán letošní dovolené byl dlouho obestřen mnoha otazníky, včetně několika zásadních, jako jestli Ondra dostane dovolenou, kdy to bude a jestli se to podaří skloubit s mojí prací. Mezi méně zásadní patřila otázka, kam pojedeme. Nakonec jsme naplánovali na 14 dnů přechod natěžko bulharských pohoří Rily a Pirinu, která jsou hned vedle sebe (resp. pod sebou) od severu k jihu a poté budeme držet směr jih na pár dnů k řeckému moři. 5 dnů před plánovaným odjezdem jsme se rozhodli, že informaci Ondrových nadřízených, „že ta dovolená bude na 99%“ budeme považovat za 100%, to bylo pondělí, v úterý Ondra začal brát antibiotika, ve středu jsme se rozhodli, že jedem (v práci mi to naštěstí zakceptovali, díky jim :) a objednali mapy a jízdenky, v pátek dorazily mapy a v sobotu ráno jsme seděli v buse směr Sofie. Vzhledem k popsanému stylu odjezdu jsme se ani nesnažili zorganizovat nějakou oddílovou grupu a na Balkán vyrazili odvážně sami. To jsme zažili kulturní šok už při odjezdu, kdy jsme nějak nepočítali s tím, že už na Florenci na nás budou všichni hovořit bulharsky a bude panovat typický bulharský zmatek. Ale ustáli jsme to a jedeme přímým busem do Sofie, který vyjíždí dokonce o 20 minut dříve oproti plánovanému odjezdu. Když si člověk zvyknul na fakt, že kromě nás dvou jsou všichni Bulhaři, celý autobus kouří na všech zastávkách a řidiči i za jízdy, byla cesta úplně bez problémů a na autobusák do Sofie přijíždíme dokonce o 3 hodiny dříve oproti plánované 7 hod ranní. Ještě fasujeme telefon na Bulhara z autobusu, kdybychom potřebovali v Bulharsku pomoc, a jdeme si ustlat na lavičku v autobusové hale.

Ráno dolaďujeme v místní kanceláři zpáteční jízdenku, měníme eura za leva a snažíme se dostat na „avtogara jug“ odkud jezdí autobusy do Samokova a dále do Borovce, kde budeme zahajovat přechod Rily. Avtogara jug (autobusové nádraží jih) je smradlavá zastávka pod mostem, kterou bychom nebýt místních a domluvy rukama nohama v životě nenašli. Do Samokova se jede krásným kaňonem kolem velké nádrže, ze Samokova do Borovce jezdí každou hodinu mikrobus. Borovec je vesnice na severním úpatí Rily, ze které se Bulhaři snaží udělat velké zimní středisko, je tu spousta hotelů a lanovek se sjezdovkami. Pro nás to má tu výhodu, že se svezeme lanovkou na Jastřebec za 10 Lv (nás jedno Lv stálo cca 13,6 Kč, počítáno na kurz 1 Eur = 26 Kč a 1 Eur = 1,9 Lv), a to je ještě i zpáteční, jednosměrnou nevedou. I tak je to pro nás středoevropany obklopené cenami alpskými a tatranskými příjemné. V 16 hod odpoledne tak stojíme v 2 369 metrech nad mořem a vydáváme se k chatě Musala, kde je případně plánováno spaní. Rila i Pirin jsou národní parky, kde je stanování mimo vyhrazená místa zakázáno. Podle dostupných informací je to však zákaz spíše oficiální, nikoli praktický a volné stanování není nijak postihováno. Jestli tomu tak je ve skutečnosti, nebo to je pouze interpretace české baťůžkářské populace, nevíme. Nicméně my jsme za celou dobu našeho kverulantství, co se tohoto zákazu týče, neměli žádný problém a stan jsme stavěli, kde se nám zlíbilo. U chaty Musala se válíme u jezera a následně se rozhodujeme vystoupat k obsluhovanému bivaku Musala, který už je kousek pod vrcholem Musala ( 2 925 m.n.m.), což je nejvyšší hora Bulharska i celého balkánského poloostrova. Na celé Rile i Pirinu je možné naplánovat přechody tak, že každý den člověk skončí na obsluhované chatě, kde je možné se ubytovat, občerstvit, případně u chaty postavit stan. To jsme měli v plánu my u obsluhovaného bivaku Musala. Přicházíme k němu kolem 6 hodiny večer, po nočním přejezdu do Bulharska a začínáme toho mít dost. Narážíme však na nepříjemnou chatárku, která v chatě nemá místo a u chaty se stan postavit nesmí, protože jsme v národním parku. Jak zjišťujeme později, je toto chování známkou toho, že se nacházíte na turisticky exponovaných místech, kam je nějakým způsobem zjednodušený přístup turistům a dostanou se tam davy. S úplně stejným argumentem jsme se setkali ještě na chatě Vichren na Pirinu (taky plná chata a nesmí se postavit stan), ke které vede silnice a odkud stoupají bulharské davy na jejich bájnou horu Vichren. Na Musalu se zase všichni vyvezou lanovkou přes Jastřebec. Za celou dobu našeho pobytu na horách však toto byla jediná nepříjemná místa a my se na nich naštěstí nemuseli zdržovat dlouho. Na všech ostatních chatách jsme se setkali se vstřícností a příjemnými chatáry a se stanem nebyl problém, ani když nebyla plná chata. Chatárka z bivaku nás nakonec posílá na vrchol Musaly, kde je meteorologická stanice a případná možnost přespání. Moc se nám to nezdá, ale usoudíme, že jinou možnost nemáme. Po pár metrech stoupání, na posledním travnatém plácku pod Musalou, na místě kam není z chaty vidět, narážíme na stan. Rozhodujeme se zůstat zde, s posádkou druhého stanu si dokonce i pohovoříme česky 🙂.

Ráno se probouzíme do mrazivého rána, sklepáváme jinovatku ze stanu, vaříme snídani, balíme saky paky a jako rozcvičku stoupáme na vrchol Musaly. Z ní pokračujeme do sedla a dále krásnou nenáročnou hřebenovkou k chatě Grančar. Objednáváme si pivo, šopský salát a bulharský kebab, což je něco jako naše čevabčiči. Je teprve brzo odpoledne, takže se rozhodujeme ještě kus jít a až nás to přestane bavit, postavíme stan. Činíme tak až za vrcholem Kovach (2 634 m.n.m.), kousek nad salaší, kam na nás není odnikud vidět.

Další den se rozhodujeme, že budeme šetřit čas i síly a už dnes sestoupíme přes Rezort Semkovo z hor dolů a budeme se snažit dostat do Razlogu, kde budeme zahajovat výstup na Pirin. Přicházíme tak zřejmě o nejkrásnější část Rily – Rybni ezera. Myslím, že se budu chtít jednou vrátit a přejít Rilu směr východ – západ, abych se dostala i do míst jako jsou právě Rybni ezera nebo Sedemte ezera. Cestou potkáváme partu Čechů, kteří nám vypráví, že jim bača říkal, že mu tam řádí medvěd, prý mu roztrhal koně a nějaké ovce. Po této informaci je naše další klidné spaní notně narušeno. Při sestupu si všímáme rozryté země a dumáme nad tím, jestli to mohl udělat medvěd. Když dorazíme k chatě Semkovo, vítá nás cedule s vyobrazeným medvědem a dlouhým povídáním v bulharštině, psáno samozřejmě azbukou. Na chatě si dáváme obligátní pivo Pirinsko, šopák a polévku a jdeme na stopa, kterým si chceme ušetřit desetikilometrový pochod do vsi Belitsa, odkud jezdí busy do Razlogu. Rezort Semkovo je podle mapy celkem velké středisko, něco jako Borovec, takže tam určitě nějaká auta musí jezdit. Situace na místě však vypadá tak, že tam je jeden obří chátrající hotel a několik malých soukromých chatek. Provoz spíše žádný. Představa stopa začíná dostávat první trhliny. Začínáme ukrajovat první metry po asfaltu, jede auto naším směrem, staví. Domlouváme se, že nás svezou do Belitse, v autě však říkají, že jedou přes Razlog až do Sofie, takže nás svezou až do Razlogu. Vykládají nás na výpadovce 2 km od Razlogu. Spekulujeme jak dál, měníme mapy, zandáváme Rilu a vyndáváme Pirin. Nástup na Pirin na chatu Javorov je z vesnice označené v mapě asi jako Kamenitá Poljana. Potřebujeme dokoupit jídlo, tak spekulujeme, jestli budeme zacházet do Razlogu, nebo jestli se spolehneme na Poljanu. V mapě v ní je vyznačený kostel, kde je kostel, jsou lidi, kde jsou lidi, je obchod s potravinami, usoudíme nakonec. A zkoušíme zase stopa. Po chvíli nám staví chlapík s dodávkou a zaveze nás přímo do vesnice, ještě si kvůli nám udělá zajížďku. Rozhlížíme se kolem a zjišťujeme, že máme problém. Kamenitou Poljanu tvoří několik desítek rozestavěných a chátrajících obřích hotelů mimo provoz a jeden obří luxusní golfový klub. Že bychom zde sehnali jídlo na přechod hor a levné ovoce a zeleninu to moc nevypadá. Ptáme se vrátného u golfu, jestli tam je obchod. Říká, že v areálu je mini market a pouští nás dovnitř. Špinaví a s obřími bágly na zádech tu vypadáme dost exoticky. Chvíli přemýšlíme, že bychom provedli základní hygienické úkony v luxusní fontáně, ale pak usoudíme, že to by bylo moc. Místní markety jsou pro nás nepoužitelné, mají jen sušenky, pití a nanuky. Nezbývá nám, než podstoupit 4 km pochod po asfaltu v úmorném vedru do Razlogu. Tady si v peňáku dokupujeme zásoby a pochodujeme zpět. Stan stavíme na louce kousek pod golfem.

Další den je v plánu rest day a navečer výstup k chatě Javorov, inzerovaný na dvě hodiny. V 11 hodin dopoledne nám však na louce začíná být vedro, tak se balíme, že se budeme válet v lese na konci Kamenité Poljany. Tam na to však v záchvatu hledání turistické značky zapomínáme a jdeme direkt rovnou na chatu. Po nutném Pirinsku, šopáku a omeletě se rozhodujeme, že půjdeme dál, v mapě je značená jakási chýše, tak chceme spát tam. To se vzápětí ukáže z hygienických důvodů jako neproveditelné, takže jdeme dál a hledáme místo na stan. To je kousek nad Suchodolsko ezero, na plácku mezi kosodřevinou, kousek pod sedlem. Po večeři mě Ondra táhne do sedla na západ Slunce a prohlídku zítřejší trasy. Ještě schováváme jídlo před medvědy do díry mezi kameny daleko od stanu a jdeme spát. Chjo, to byl zase rest day.

V noci se zkazilo počasí, je zataženo a pěkně fouká. Dneska je na programu nejtěžší část trasy – zajištěný hřeben Končeto a hora Vichren ( 2 914 m.n.m.). Je nám jasné, že v takovém větru natěžko hřeben Končeto jít nemůžeme. Rozhodujeme se, že dojdeme k bivaku Končeto a pak uvidíme co dál. To však znamená, že pro jistotu musíme vzít vodu na dva dny, na celém hřebenu žádná není. S těžkými batohy a ve vichru se probojováváme kupředu, chvílemi máme co dělat, abychom se udrželi na nohou. Cestou ještě zabloudíme a dáváme si tak hodinku ve vichru navíc. Když však dorazíme k bivaku, vítr se utiší, dokonce se občas roztrhnou mraky, takže se rozhodujeme pro další postup. Hřeben Končeto i hora Vichren je nádherná záležitost. Je to vápencový hřeben, na jednu stranu hluboká strž, na druhou několikasetmetrové plotny. Nejexponovanější část je zajištěná ocelovými lany, je to také část, které se všichni nejvíce obávají a kterou všichni v prospektech uvádějí jako zajištěný hřeben Končeto, ale celý zbytek hřebene, který se jde po nezajištěných plotnách, byl dle Ondry daleko těžší a nebezpečnější, hlavně pokud se jde natěžko. Hrozí celkem reálné uklouznutí a skutálení se o několikset metrů níž. Já byla tak hotová z dopoledního vichru, že jsem to asi tolik nevnímala. Z Končeta následuje sestup do sedla pod Vichrenem, lezeckou asi jedničkou výstup na Vichren a 1 000 m převýšení z Vichrenu na chatu Vichren. Jak už jsem psala výše, tady se nám nelíbilo a pro zrestaurování fyzických i psychických sil se rozhodujeme sestoupit cca 1 km po silnici dolů na oficiální tábořiště Banderitsa. Je tu řeka, voda i příjemná hospoda a příjemné ceny, takže ten kilák rozhodně stál za to.

Druhý den opět stoupáme na hřeben, kolem chaty Vichren a několika jezer nad ní, v jednom z nich dáváme parádní koupačku. Potom následuje výšlap sutí do sedla a odsud už to je opět celá cesta po hřebenu s luxusními výhledy. Dnešní den končíme na Temném jezeru, které je nejvýše položené na Balkánském poloostrovu (kolem 2 500 m.n.m.). Je tu i chata, takže k večeři je pro změnu Pirinsko, šopák a omeleta, kterou se nám daří s pomocí další české dvojky zachránit před místním vlčákem. U chaty je možné za 2 Lv na osobu postavit stan, takže o spaní není nutno dále přemýšlet.

Ráno se budím a nějak se necítím ve své kůži, bolí mě záda a zřejmě mám i zvýšenou teplotu. V plánu byl přechod na chatu Pirin, případně za ní a další den sestup do Melnika. Také počasí není nic moc. Rozhodujeme se, že zatím zůstaneme na místě a uvidíme, jak se vše vyvrbí. Dopoledne přichází déšť a kroupy, odpoledne se však vyčasí a i mně je lépe, tak se rozhodujeme sestoupit z hor, oproti původnímu plánu však na chatu Begovitza, která je z Temného jezera 3 hod chůze, a další den do Jane Sandanski, kam vede silnice ze Sandanski. Z Jane Sandanski máme v plánu opět stopovat. Při sestupu ovšem netrefíme správnou cestu a jdeme oklikou vedlejším údolím a ze 3 hodin je rázem 5. Navíc v situaci, kdy mě záda bolí tak, že stěží můžu jít bez batohu, všechny věci nese Ondra a blíží se bouřka. Cestou potkáváme pastevce, kteří jdou kus s námi a ukazují nám cestu. Pak se odpojují a my klušeme dál sami už v lijáku. Pár metrů před chatou Begovitza potkáváme otevřenou salaš se dvěma postelemi, takže se nerozmýšlíme a usteleme si tady. Dnes to bylo těžké pro nás oba.

Ráno se kolem chaty válí cáry mlhy jak se vyčasuje po bouřce a z ní se z lesa jako přízraky postupně noří stádo krav. Nutno dodat, že ty mrchy když na sobě nemají zvonec, jsou i v lese celkem nehlučné a je to celkem šok, když jdete ráno do lesa pár metrů od chaty a tam potkáte velký černý přízrak, který na vás civí. Po snídani sestupujeme kolem chaty Begovitza do Jane Sandanski. Záda se na posteli umoudřila a v poledne už sedíme v hospůdce v Jane Sandanski. Po jídle jdeme na stopa, je tu celkem provoz a po chvíli nám staví mladá rodinka, která nás sveze do Sandanski, přesně jak potřebujeme. Sandanski je poměrně velké město na jihu pod Pirinem, asi 25 km od řeckých hranic. Vystupujeme z auta a doslova nás položí vedro, které tu panuje. Oklikou přes město se dostáváme na autobusák a zjišťujeme jak do Řecka. Původně jsme chtěli do Kulaty, což je vesnice na bulharsko – řeckých hranicích a odtud nějak do městečka Stavros, které leží na severu východního cípu Chalkidiki. Zjišťujeme však, že „nějak“ by v místních poměrech mohlo být dost náročné, tak se rozhodujeme jet autobusem do Soluně a odtud dál na jih na západní pobřeží Chalkidiki. Autobus však jezdí jen jednou denně a dnes už ujel, takže se ptáme po levném ubytování. Paní za přepážkou nám doporučí hotel Blaži. Pokoj dostáváme za krásných 25 Lv a užíváme si sprchu, evropský záchod, ledničku i výhled z balkónu na bulharské střechy a dvorky. Večer jdeme na místní promenádu a užíváme si noční život.

Před odjezdem autobusu do Řecka nakupujeme levné bulharské zásoby jídla a ve dvě hodiny odpoledne sedíme v autobuse směr Soluň. Jsme tu my dva pasažéři a 3 lidi posádka – 2 řidiči a něco jako stevardka. Bulhaři do Řecka asi moc nejezdí. V autobuse se rozhodujeme, že ze Soluně budeme pokračovat na jih do Néa Kalikratia a tam se uvidí. Na hranicích nám kontrolují pasy a chvíli po 4 hod odpoledne vystupujeme v Soluni na jakési periferii. Hned nás však sáčkují do dodávky a vezou na hlavní autobusák. Tady se nám podaří vyzjistit, že musíme přes Soluň MHD na zastávku Ktel Chalkidiki a odtud jezdí busy do Kalikratie. Cestu zvládáme bez ztráty kytičky a v sedm hodin večer stojíme na pláži u moře. Zjišťujeme, že asi kilometr od města je kemp, tak se na něj jdeme podívat. Vypadá sympaticky – je celkem malý a celý zastíněný, takže tu zůstaneme. Další dny se válíme v moři, na pláži, zajedeme se podívat do městečka Néa Moudania kousek dál na jih a hurá domů. V pátek o půlnoci vyjíždíme ze Soluně a v neděli odpoledne jsme doma i se spaním na známé lavičce na sofijském busáku, nakoupením melnického vína a bulharské rakije v bulharské Bille a pokecáním s Hoem, kterého potkáváme s dětmi v pražském metru a jedeme spolu busem do Turnova. Bezva tečka za bezva výletem.

Moudra pro ty, kteří by nás chtěli napodobit:

Jak se tam dostat:

Praha – Sofie

autem – je to dost daleko a asi bych měla strach nechávat ho někde stát bez dozoru. Jinak trasa je Praha – Brno – Bratislava – Budapešť – Beograd – Sofie. Nutno počítat s tím, že Srbsko není v EU a na hranicích se dost možná zdržíte a mít potřebné papíry k autu.

vlakem – cesta z Železného Brodu by trvala kolem 32 hodin, takže tuhle variantu jsme zavrhli jako první, navíc se značně prodraží

letecky – letenky z Ruzyně (pardon, letiště Václava Havla) do Sofie za rozumnou cenu je třeba pořizovat minimálně s půlročním předstihem. Lze letět i z Vídně nebo Bratislavy, kam létá Wizz Air.

autobusem – nejlevnější varianta a ideální volba pro ty, kteří ve čtvrtek večer popíjí kávičku na gauči a rozhodnou se, že pozítří jedou. Autobusy jezdí každý den z pražské Florence, jízdenky zprostředkovává Eurotours a lze je pořídit i zaplatit online. Dopravce je ovšem bulharský. My jeli se společností Group, jednosměrná jízdenka do Sofie nás přišla na 1.300,- Kč. Nevýhodou je lehce snížený komfort cestování a trvání cesty – dle jízdních řádů cesta trvá 22 hod. My jeli Praha – Sofie cca 18 hod, Sofie – Praha cca 26 hod. Ovšem den před námi měl spoj Praha – Sofie prý 8 hodin zpoždění.

Sofie – Borovec – Jastřebec

Ze sofijského hlavního busáku je třeba přejet MHD busem na avtogara jug, odkud jezdí busy do Samokova. MHD to je číslo myslím 143, ale ruku do ohně za to nedám. Zastávka se však nejmenuje avtogara jug, ale nějak úplně jinak. Jede se na kopec a vystupuje se před mostem, pod kterým je právě avtogara jug. Lístek na MHD je třeba pořídit i pro batoh. Dostali jsme se tam tak, že jsme se každého ptali na avtogara jug. V Samokovu se přestupuje na mikrobus, který každou hodinu jezdí do Borovce a tam staví přímo u lanovky na Jastřebec. Cesta ze Sofie do Borovce stála celkem asi 10 Lv. Obousměrný lístek na lanovku stojí 10 Lv, jednosměrný nevedou. Lanovka nejezdí v pondělí.

Zpátky

Zpáteční jízdenky jsme měli zařízené opět busem přes Eurotours ze Soluně do Prahy s přestupem v Sofii. Ovšem originál jízdenku Soluň – Sofie bylo nutné vyzvednout v sofijské kanceláři, což ani v neděli ráno nebyl problém. Je možné také ze Soluně letecky s Wizz Air do Budapešti a odtud busem do Prahy. Opět to chce ovšem letenky objednat alespoň s několika měsíčním předstihem.

Měna

V Bulharsku platí leva, 1 levo se dělí na sto stotinek. Bulharsko je členem EU a levo mají pevně vázané na euro v kurzu myslím 1 Eur = 1,96 Lv. My jsme v neděli ráno měnili eura za leva ve směnárně na sofijském busáku 1 Eur = 1,9 Lv. Nic moc, ale lépe jsme to vzhledem k nedělnímu ránu nesehnali. Banky mají otevřeno jen v týdnu, takže ani nevím, jaký kurz mají tam. Zpátky jsme leva na eura neměnili – raději jsme je všechny utratili za víno a rakiji. V Čechách se leva dají sehnat pouze v některých směnárnách a nevím v jakém kurzu. České banky leva nevedou.

Mapy

Rilu i Pirin vydává nakladatelství Domino v měřítku 1:50 000 a popisy jsou kromě azbuky psané i latinkou, což se pro ruštinou nepolíbenou generaci dost hodí. V ČR se dají sehnat v e-shopech na Hedvábné stezce, Kiwi nebo v Luxoru. Stojí ovšem kolem 180,- Kč jedna. V knihkupectvích v Sofii se dají sehnat prý za 1 – 2 Lv. To nemohu potvrdit ani vyvrátit – my je kupovali v ČR a v neděli ráno je takhle neseženete. Ovšem jiná česká dvojka je kupovala v neděli ve stánku v Borovci za 6 Lv, tedy asi za polovinu české ceny. Je třeba počítat s tím, že po třech složeních bude z mapy salát.

Nákupy

Přímo na sofijském busáku je Billa a má otevřeno i v neděli, kde se zcela vybavíte jídlem do hor. Vzhledem k cenám je skoro zbytečné cokoliv vozit z Čech. Ale česká tatranka bodne, že. Nicméně nám se ceny zas až o tolik nižší než u nás nezdály, kromě ovoce a zeleniny, to tady pořídíte za pakatel. A víno a broskve jsou výborné i z Billy. Ovšem lepší je ovoce a zeleninu kupovat na místních tržnicích. Ty fungují tak, že babka otrhá víno a rajčata, které jí rostou všude kolem domu a jde to prodat, většinou kolem 0,8 – 1 Lv za kilo. A je to neskutečně dobrý. Na české poměry sen.

V horách lze pořídit jídlo na každé obsluhované chatě, pivo 0,5 l kolem 2 Lv, šopák z čerstvé zeleniny (ovšem obrovský talíř, my si vždy dávali jeden dohromady) kolem 3 – 4 Lv, omeleta kolem 3 Lv, polévka (opět kotel) kolem 3 Lv. Na některých chatách je v nabídce i maso a další jídla. Zase pro nás zvyklé na alpské a tatranské poměry sen. Z bulharské kuchyně je třeba ochutnat minimálně melnické víno a rakiji.

Nocování

My šli natěžko se stanem a stavěli jsme ho, kde nás napadlo. Jinak Rila a Pirin jsou národní parky, kde je stanování mimo vyhrazená místa zakázáno. Jak je to s postihy za nedodržování tohoto zákazu, se nám nepodařilo zjistit, naštěstí. Vyhrazených míst je poskrovnu, jsou vyznačená v mapě a většinou na nepoužitelných místech – daleko v údolích. Spát lze i na obsluhovaných chatách za 10 – 15 Lv za osobu a noc. Každý den lze dojít k nějaké takové chatě, aniž byste museli slézat daleko do údolí. U některých chat je možné postavit stan za 2 – 5 Lv na osobu a noc. Moje rada pro vás: jeďte tam, dokud je možné stanovat nadivoko.

Dorozumívání

Naši rodiče ruštinou povinní nám před odjezdem říkali: „Nebojte, bulharština je slovanský jazyk, tam se domluvíte.“ My jsme teda Bulharům nerozuměli vůbec nic. S angličtinou pochodíte jen na turisticky velmi frekventovaných místech jako je sofijský busák, nebo hotel v Sandanski. Zbytek obstarají ruce, nohy a samotné názvy míst, kam se chcete dostat. Kapitolou samu pro sebe je písmo. Používá se zde azbuka podobná té ruské, s nějakými drobnými odchylkami. Je dobré se naučit alespoň velké tiskací písmo, názvy jsou všude většinou psané pouze azbukou. A taky si dopředu zjistit názvy alespoň některých jídel. Jinak v horách mimo Musalu a Vichren pokud někoho potkáte, tak budete hovořit česky:) .

Česko – bulharské vztahy

Očekávali jsme pověstnou balkánskou pohostinnost. Ne že bychom měli nějaký problém s nevraživostí, ale velké přátelství (až na nějaké výjimky) se také nekonalo. Přemýšleli jsme proč a vymysleli toto:

1) Jazyková bariéra – umět bulharsky nebo alespoň rusky bude to o něčem jiném

2) Bulharsko je poměrně chudá země a já osobně nechápu, kterak Bulhaři mohou vyžít. Průměrný plat je prý kolem 300 – 500 Lv, což i při tamních cenách je strašně málo. My v bulharském kontextu vypadáme jako mastňáci ze západu. My taky nemáme rádi, když se nám v Čechách roztahujou Němci v bavorákách.

3) Neměli Bulhaři problém s českým Čezem, jeho expanzí na Balkán a drahou elektřinou?

Bezpečnost

Já osobně jsem se kromě téměř panického nočního strachu z medvědů cítila bezpečně. Určitě to není divočina jako třeba Rumunsko nebo Ukrajina. Nesetkali jsme se s žádnou krádeží, nejezdili taxíky a nesměňovali peníze na ulici. Co se týká těch medvědů, asi to bude tak, že po celém pohoří běhá jeden, dva, kteří si občas dají koně nebo krávu k obědu. Nesetkali jsme se s tím, že by s medvědy měli problém turisté. Občas můžete potkat zmiji, my však tu čest neměli. Toulaví psi ve městech jsou flegmatičtí a pastevečtí na horách na člověka štěkají většinou pouze z dálky. Pokud se přiblíží, pasák je včas zažene. Na všechny psy do jednoho platí vzít do ruky hůl.

Rila ani Pirin nejsou turisticky nijak nebezpečná pohoří. Výjimkou je hřeben Končeto na Pirinu, který pokud ho jdete natěžko, je určitě vhodné jít za dobrého počasí, jinak hrozí uklouznutí na plotnách a několikasetmetrový pád dolů.

Řecko

My byli na poloostrově Chalkidiki, což je na východě země a turecké hranice nejsou zas až tak daleko, což se na této oblasti asi dost podepsalo, včetně tureckých záchodů. Kdo sem přijede z bulharských hor, bude zpočátku asi dost zklamaný a rozladěný – je tu neskutečné vedro, všude se válí odpadky a oproti Bulharsku samozřejmě draho. Když se však člověk trochu srovná (nám to trvalo asi jeden den), začne si uvědomovat i pozitiva: pláže jsou v podstatě liduprázdné (Řekové jsou asi opravdu ekonomicky v háji, protože na to, že jsme byli ve vyhlášeném letovisku, žádní turisté tu nebyli), moře čisté, kemp příjemný na řecké poměry i cenově, všude se lze domluvit anglicky a poznáte další kus země. Čtyři dny však bohatě stačí.