V podstatě jsme neměli a ani mít nemohli jasný plán. Poskládali jsme to tedy v hrubých obrysech následovně. Pokud bude dobrá předpověď, pojedeme s Ivanem do Chamonix. Koupíme průvodce, vyjdeme na chatu Envers des Aiguilles a polezeme „něco“ na jehly nad chatou. Pokud vydrží počasí, sejdeme dolů, přebalíme a pojedeme lanovkou ke Kapucínovi (nebo další cíle v okolí Mt. Blanc di Tacul). Dva týdny před odjezdem získáváme spolucestující Matěje a Lucku. Mají v cíli částečně svůj vlastní program.
První část plánu vycházela dobře. Dojeli jsme, nakoupili průvodce, sbalili si rance na 3 dny, vyjeli jsme první zubačkou na Montenvers a vysupěli na chatu. Odpoledne jsme stihli ještě 200m 6c Pasang De Retour De L´Everest. 6b-čka se dařily na OS v 6c jsem si odsednul. Předpověď byla excelentní. Večer jsme se s Ivanem shodli, že zítra půjdeme do Children of the Moon l´Integrale, kterou dolezeme, až na vrchol Aiguille du Roc. Ráno ale u snídaně zjišťujeme, že do stejné cesty míří další dvě dvojice, z nichž jedna je už prakticky na cestě. Rychlým pohledem do průvodce vybíráme náhradní cíl kombinaci „Arete Ryan“ + „Ne tirez pas sur le D.T.N.“ na Aiguille du Plan a funíme po ledovci opačným směrem.
Stoupáme po strmém ledovci k nástupu. V přestávkách na vydýchání pročítám doporučené možnosti sestupu z vrcholu. Dozvídáme se o komplikovaném návratu přes chatu Requin, ale vracet se nám už nechce. Utěšujeme se, že budeme rychlí a v nouzi přenocujeme na Requinu. Obcházíme trhliny a hledáme mosty, přes ty, které se obejít nedají. Slunce už svítí a i ve výšce přes 3000 metrů je relativně teplo. Spěcháme, abychom se co nejrychleji vymanili z dopadové zóny, jasně patrné na povrchu ledovce posetém v těch místech krátery vytvořenými spoustou kamení. To se nám daří na poslední chvíli. Potom se slunce dotkne sněhového pole vysoko vlevo nad námi a naši stopu zasypává první ranní salva z dnešního přídělu projektilů. To už ale sundáváme mačky na prvním skalním stanovišti. Je jasné, že tudy sestupovat nechceme.
Lezeme vzhůru. Se vzdáleností od ledovce se soudržnost skály znatelně zlepšuje. Snažím se zorientovat ve stěně a trefit trojdélkovou obtížnější variantu původní cesty (5c, 5b, 5c). To se mi daří a postupujeme relativně rychle vzhůru. Slunce nemilosrdně pálí. Kousek od nás v rokli šumí vodopád, ale naše plotny jsou důkladně vysušené předchozími slunečnými dny. Občas bloudíme ale stále lezeme vzhůru. Na policích míjíme bivakovací plošinky vyskládané z kamení. S přibývajícím počtem délek se stále více rozchází realita a nákres v našem průvodci. V podstatě bychom měli obtíže mít za sebou a hltat metry čtyřkového terénu ale v realitě lezení graduje morálovými spárami všech rozměrů po vlastním jištění až do stupně 6b. Je jisté, že nejsme první zbloudilci. Nacházíme slaňovací smyčky, ponechané karabiny a jiné neklamné známky po našich předchůdcích. Snažím se využívat 60m lana a natahovat délky jak to jen jde. Čas běží. Poslední kapky vody jsme dopili po obědě a v postupujícím odpoledni nás trápí žízeň. Stále poměřujeme dosaženou výšku s vedlejší věží Aiguille du Crocodille. Na vrchol „té naší“ jehly nám ještě slušný kus zbývá.
V pozdním odpoledni konečně nalézám v jednom z koutů hromádku čerstvých ledových krup. Cpu si je do pusy a hltám ledové doušky. Za chvilku si dopřává i Ivan. Zbytek pokladu ládujeme do našich lahví. Obtížnost nepolevuje, ale naštěstí se vždycky najde nějaká spára, která nás dovede výš. Nejvíc mě školí 20m prstovým sokolíkem, na konci kterého není pod převisem horizontální spára, ve kterou jsem doufal ale jen vlasová trhlina. Nezbývá než se v traverzu spolehnout na krystaly a dofunět kolmou plotnou doprava do další ruční spáry ústící někam nad převis.
Na dalším štandu mě vítá rozervaný žďárák a vyrudlé lano důkladně zaseklé v odpudivě vyhlížející spáře. Během dobírání uvažuju, co asi na tomhle plácku prožili původní majitelé toho zuboženého vybavení. Na vrchol to nemůže být dál než 70 – 100m. Jistě jsme pomalejší, než jsme si ráno malovali. Vyhlídky na neplánovaný bivak ve stěně nás znovu nutí ke spěchu. Ve spáře míjím slaňovací smyčky s karabinami, postupně vystřídám žábu, pěst, dvojžábu a žábo pěst. Na klíč nedojde, protože spára končí a pokračuje tupým sokolíkovým odštěpem. Poslední friend jsem dal z dobré pěsti tak o deset metrů níže. Za tenhle odštěp bych se nenarval ani bez báglu. Navíc tady v poslední žábopěsti si ten ruksak fakt nechci sundávat. Nezbývá než si vsugerovat iracionální představu. Je to v podstatě jeden velkej chyt… Potlačuju nevolnost, vyhoupnu se do „sokola“ a pokračuju dalších 5 nezajistitelných metrů na konec „té věci“. Potom po další lehčí délce nebo dvou se konečně dostáváme zase do našeho plánku. Na vrchol zbývá 30m trojkou a vidíme náš „sestupový“ ledovec. Je osm večer. Netěší nás úchvatné výhledy ani parádní večerní světlo. Nepřemýšlíme dlouho a okamžitě na dvakrát slaňujeme na Glacier d´Envers du Plan. Ještě ke všemu se v posledním slaňování zasekává žluté lano. Nezbývá než pro něj znovu vylézt na jeho modrém sourozenci.
Rychle měníme lezečky za pohorky, natahujeme mačky a sbíháme na laně do Col Superiéur du Plan. Tma se plíží ze všech okolních roklí. V sedle profukuje. Při pohledu na ledovec mezi námi a chatou Requin je jasné, že bivak nás nemine. Scházíme na skalnatý práh pod Rognon du Plan. Příprava na bivak není složitá. Nejdřív volám na „naši“ chatu, že jsme sice v pořádku, ale večeři, že už nestihneme ☹. Srovnáme pár kamenů. Sedáme na smotaná lana. Oblékáme si všechno, co máme a není toho moc. Dělíme si zbylý kus tátovy klobásy a dva krajíce chleba. Jíme sladké tyčinky a Ivan, který má o jednu vrstvu oblečení míň než já si pod bundu cpe stříbrnou folii z naší lékárny. Z cípu ledovce kousek od nás kape voda, takže každé dvě hodiny máme asi 2-3 deci tekutiny. Bágly stále na zádech, přilby na hlavách se balíme do jediné pláštěnky/ponča a snažíme se ucpat většinu otvorů, kterými nám uniká teplo.
Noc je jasná. Měsíc vychází nad Dent Du Géant. Pozorujeme strmost severky Grandes Jorasses. Na Walkerově pilíři se taky někdo s čelovkou ukládá do bivaku. Závistivě uvažujeme, jestli sebou mají spacáky. Střídavě si povídáme, dřímeme, klepeme kosu. Dřímání je s postupem času spíš míň a to klepaní přichází častěji. Nad ránem nás z letargie probírají dvě dvojky, které ještě za tmy nastupují na hřebenovku jehel nad námi. Obzor růžoví a tak se sbíráme a balíme na další cestu. Snídat není příliš co. Sníme zbytky křížal. Ivan má ještě tatranku, kterou si já kvůli svojí intoleranci na laktózu musím odepřít. Zapijeme ledovcovou vodou a potom už opatrně slézáme podél skal a slaňujeme přes první velkou trhlinu.
Upalujeme dolů po ledovci a zase kličkujeme mezi trhlinami. Ledovec má vyklenutý tvar, takže stále úplně nevidíme, co nás čeká. Slunce vychází a my využíváme mírnějšího sklonu k co nejrychlejšímu postupu. Brzo nám cestu zahrazují trhliny a tlačí nás ke skalní bariéře tvořené hřebenem věží okolo Dent du Requin. Není kudy obcházet. Musíme překrokem přes hluuuboookou okrajovku z ledovce na skálu. Skřípeme v mačkách po policích pokrytých sutí a dlouho hledáme nejlepší místo na slanění zpět na ledovec. Potřebujeme se dostat za trojici širokých trhlin. Štandy na skále nevypadají příliš spolehlivě. Jednu dvojici skob vytrhnu snadno rukou jen tahem za smyci, která je spojuje. Necháváme vlastní smyčky na lepším místě a sjíždíme. Dole to taky nevypadá dvakrát stabilně a slunce už začíná svítit i sem. Přecházím ze slanění do rozporu mezi skálou a ledovcem. Cepín mám jen jeden, takže je to bitka než se překulím ze stínů na osluněný firn. Za chvilku je u mě i Ivan.
Zase obcházíme, slézáme, občas slézání jistíme a jednou slaňujeme z ledové hrušky. Na ledovci se plní potůčky. Alespoň máme co pít a taky noční zima je dávno pryč. Slunce nás postupně svléká z našich slupek. Na konci ledovce se zouváme z maček a po fixních lanech sbíháme na chatu Requin. Chatař je sám. Je krásně a všichni ostatní lezou ve stěnách. Uvaří polévku a ochotně nám ukazuje cestu na chatu Envers des Aiguilles. Po krátkém odpočinku, který si Ivan zpestřuje hledáním ztracené mačky, zase šlapeme sutí, přeskakujeme potoky a oblézáme skalky. Musíme dolů a potom zpět nahoru na ledovec. Únava na nás chvílemi doléhá, ale snažíme se nepolevit v ostražitosti a něco v závěru nezanedbat. Po cestě nacházím asi kilový krystal křišťálu, který pochopitelně putuje do báglu. Potom opět stoupáme mezi trhlinami. Kličkujeme a ty užší přeskakujeme. Okolo druhé hodiny po obědě jsme konečně zpět na chatě Envers des Aiguilles.
Vaříme, koupeme se v potoce, klábosíme, pereme prádlo, cucáme víno a válíme se na terase. Pro dnešek padla. Do Chamonix sestupujeme až další den. Je stále azuro. Sestup bez použití vláčku zabere min. půl dne. V alpském centru turismu nakupujeme čerstvé jídlo a studujeme náčrty i v jiných průvodcích. Nákresy „naší cesty“ se v různých knížkách poměrně rozcházejí. Dumání, proč zrovna ta naše verze se autorovi průvodce úplně nepovedla, nám zpříjemňuje francouzské víno, sýr a ovoce. Na Kapucína se mi už Ivana nedaří zlanařit, takže se v dalších dnech se vydáváme na Barberínu do pěkně zajištěných vícedélek. Ale to už je další příběh.
Performers: Dalibor M.. & Ivan P.