Pátek odpoledne, víkend začíná a my odjíždíme za lezením do Žďárských Vrchů. Dohodli jsme se, že se svěříme Českým Drahám a pocestujeme s nimi. Klasika, půl hodiny čekám, než přijede náhradní autobusová doprava, neboť vlaky mají výluku. V Semilech se setkávám s Ivanem a pokračujeme vlakem. Nabíráme dalších 10 minut zpoždění (dohromady tedy 40) a jelikož máme v Hradci na přestup „jen“ 44 minut, řešíme, co když to nestihnem. Máme promyšlený bivak nebo spaní na veřejných záchodcích.
Ani do jednoho se mi opravdu nechce, a tak jsem ráda, že autobus má 20 minut zpoždění. Už celkem v klidu stíháme další dva autobusy, cesta příjemně utíká, ale začíná se stmívat a nás čekají ještě 3,5 km přes kopec na chatu do Blatin. V posledních minutách jízdy vymáhám od Ivana slib, že dojdeme za světla.
Podle úřadujícího předsedy oddílu normální chůzí, podle mě prostým sprintem dorážíme po půl hodině na chatu. Za světla jsme dorazili jen díky rozsvíceným lampám z okolních chalup a silnému měsíčnímu svitu.
Potkáváme se s Trakalovýma (Jirka, Bára, Věrka a Matěj), kteří mají kola a sice i věci na lezení, ale lézt nehodlají. No uvidíme. Jdeme společně do hospody, ale je tam dost nakouřeno. Až teď zjišťujeme takovou zajímavost. Dnes jsme českou hromadnou dopravou vyrazili o půl hodiny později a dorazili o 7 minut dříve. No nic. Po chvíli se odcházíme ubytovat a spát.
Den druhý
Vstáváme poměrně časně, ale než se vykopeme na skály je asi půl desáté. Není nám známo, že by zde v posledních několika dnech pršelo, ale je tu dost bláta. Přejmenováváme tedy Blatiny na Blátiny a jdeme dál. Jdou s námi i Trakalovi, jediná Věrka se drží původního plánu a jede na kolo.
Dnes razíme na Drátník. Skály jsou nádherné. Krásná žula. Bezvadně zajištěno. Rozlézáme se na nějakých dvojkách a trojkách (Welzenbachova stupnice). Ivan tahá, což mu zůstane po celý zbytek této akce.
Zvoní mobil, ohlížím se komu a najednou vidím, že se úřadující předseda našeho oddlílu hrabe v kapse a vyndává řvoucí telefon. Jsou to Ála s Jitkou a hledají, kde jsme. Smíchy pouštím lano, ještě, že mě Ivan, zoufale držící se v převisu s mobilem u ucha, nevidí. I ostatní se ohlíží, co se to děje.
O 10 minut později přicházejí holky. Dávají si s námi jednu cestu na rozlez a pak už lezou samy.
Pouštíme se i do čtyřek a narážíme tu na jednu fakt krásnou. Vede středem stěny.
Tak v půl páté jsme totálně utahaní a měníme prostředí. Na chatě nám oznamují radostnou novinu. Prý se máme přestěhovat na půdu. No nevadí. Je to tam i docela hezky. Fakt. Za chvíli jdeme do údolí prozkoumat pověstnou kavárnu. Kafe je prý výborný a mají také dobré buchty. Náš prvolezec si objednává jedno pivo za druhým se slovy, že si to dnes po těch sedmi cestách zaslouží. Vypije jich devět, přičemž ještě měníme zasedací pořádek, aby to měl blíž na záchod. Ostatní s alkoholem nejsou pozadu, každý vypije 4 dl červeného – samozřejmě kromě nás, na to příliš mladých. Mí rodiče a brácha měli přijet dneska večer a s nimi i moje karimatka, ale volali, že dorazí až zítra, a tak se ocitám dočasně bez karimatky. Dočasně proto, že karimatku dostávám Ivanovu a on, chudák, spí prostě na zemi. Život je tvrdý. 
Den třetí
Vstává se už trochu hůř, Ivanovi asi hodně špatně, ale pořád to ještě jde. Po snídani v naší útulné kuchyňce se sbíráme a přejíždíme na Čtyři Palice. Dnes už jedou všichni Trakalovi. Lidí je tam ještě víc než včera na Drátníku, ale ve vybírání cest máme fakt kliku, jsou nádherný.
Stihneme ale jenom tři, přičemž mezitím se k nám přidali naši a Ála s Jitkou už oznamují, že odjíždí. Mají totiž sraz s kamarádkou někde v Kolíně. Vezeme se s nimi na chatu, loučíme se a hlavně odpočíváme a jíme.
Dokopeme se jít ještě na chvíli na Drátník. Náš prvolezec se odhodlal do další čtyřky. Vypadá to, že to je trochu těžší. Lezu druhá a přemýšlím, jestli to je fakt tak těžký či jsme tak utahaní, neboť nahoru to jde opravdu ztuha. Za mnou leze Janek a to už se začíná horšit počasí. Začíná lézt mamka a taky začíná pršet. Ivan povídá něco o bouřce a o těch nejtěžších místech až navrchu a začíná ji spouštět. Narychlo slaňujeme.
Večer nekončíme v hospodě, jako obvykle, ale jsme až do dvanácti u ohně, opékáme buřty chleby a ti starší z nás vypijí 2 l červeného. Staří vysloužilci vedou nějaké řeči o vojně a ti méně vytrvalí, jako já, usínají.
Den čtvrtý
Dnes se nám stává už hodně těžce, tedy kromě Ivana, kterého vidím, jak bere nějaké prášky. No z čeho si my, ta dnešní mládež, máme brát příklad!? O 8 minut později je už sbalený a přichystaný k odchodu a nervózně přešlapuje, abychom už vylezli ze spacáků.
Dnes jdeme znovu na Drátník. Věrka s Matějem razí na kolo, ale Bára s Jirkou se drží lezení a jdou taky na skály. Většina cest v rámci našich možností už je přelezená, a tak se ty hezké lezou znovu. Ivan, nadopovaný práškama, zase tahá a až později se dozvídám, že měl ráno horečku (ze suchého vzduchu, jak nám vysvětlil) a ty prášky, mnou považované za doping, byly prostě paraleny.
Tak a naše oddlílová akce je u konce. Bylo a je tu fakt nádherně, pravá pohoda. Těším se na podzimní oddílovou akci ve stejných místech s větší účastí.
Domů cestujeme autem, bavíme se o absurdní politice a politicích naší země a máváme předjíždějícím dobrovolným dárcům orgánů. Dříve nebo později všichni usínáme, samozřejmě krom řidiče.
Byla to fakt paráda, takže velký dík za tu akci úřadujícímu předsedovi našeho oddílu a taky za tu karimatku!
Gábina