Píše se mírná zima roku 2007…. A my sedíme pod umělou stěnou a přemýšlíme, jak naplnit svoje touhy po výstupu na nějakou vysokou a zasněženou horu. Po chvilce je rozhodnuto. Vyrazíme na Smrk. Splňuje spoustu našich podmínek. Je nedaleko, nahoře je určitě sněhu dost…no a zvládneme to za víkend. Teď už jen kdo se na tu výpravu odhodlá…
Je 9. 2. 2007, něco před 17:00. Na hlavním vlakovém nádraží v Železném Brodě se schází početná skupina místních horolezců. Ivan, Ondrajs a Zuzka. Všichni tři odhodlaní vystoupat na nejvyšší horu českých Jizerek.
Tak nějak to vypadá z té romantické stránky, ale nástupem do vlaku začíná boj skoro o život…nebo minimálně o zdraví.
Výpravčí píská a vlak směr Tanvald se dává do pohybu. První kilometry polykáme spolu s Becherem, kterého pro jistotu Zuzka vzala s sebou. Je to s ním docela příjemné. No a pak přichází první zastávka a taky první potíže. V Tanvaldě na nádraží neprodávají lahváče. Naštěstí časová rezerva umožňuje i výlety po okolí a taky dokoupení zásob. Pak cesta pokračuje dál do města pod Ještědem – do Liberce. (Pozn. autora: někdy v budoucnu bude jistě naším cílem i Ještěd.) Tady pro nedokonalost grafikonu Českých drah musíme nějakou dobu bivakovat. Ale vesměs to nikomu nevadí. Poznáváme okolí a navazujeme kontakty s místními. Za potištěné papírky nám dávají různé zboží asi vlastní výroby a spokojenost je na obou stranách.
Žel do našich plánů se vloudila chybička a nám ujel vlak do Oldřichova v Hájích před nosem. Po krátké výměně názorů, kde šlo o nalezení viníka, se opět vydáváme za výměnným obchodem. Taky co tu hodinu tady dělat.
Další pokus dostat se dál na naší cestě je úspěšný a my nakonec končíme v Oldřichově v Hájích. Tady krátký výstup do Oldřichovského sedla, který sportovně zhodnocuje jen tma, déšť a značný úspěch v obchodování s libereckými domorodci.
Svůj tábor stavíme v motorestu u Kozy. Volba je to dobrá, aspoň zpočátku. Je to v závětří, jídlo dobré a pití taky. Snažíme se zásobit do budoucna. Bůh ví, co budeme mít zítra, kde skončíme a podobně. Teď však na to nemyslíme.
Nakonec nás únava zmohla a my si snažíme najít co nejlepší místa na spaní. Ivanův první pokus se mu po chvilce nezdá a přesouvá se výš na hezkou rovinku. Chvíli na to ulehá Ondra i Zuzka. Noc proběhla dá se říct klidně. Kromě deathmetalového koncertu a jednoho trempíka hodně utahaného výměnným obchodem…
Ráno se budíme poměrně pozdě. Jsme ve stavu jak v 7000 m nad mořem a to ještě bez aklimatizace. Trpíme dehydratací,nechutenstvím a taky některé pobolívá hlava. Nevzdáváme to však a po propuštění z tábora se vydáváme Viničnou cestou vstříc dobrodružství.
Jako první zjišťujeme zbytečnost návleků. Haldy sněhu, s kterými jsme počítali, tady žel nejsou. Jedině Ondra se usmívá. Svoje návleky nechal v batohu… Ale kdo se směje naposledy…
Cestou Ivan navrhuje krátkou odbočku a malý výstup ke Zvonu. Po krátké výměně názorů se zbytek skupiny podřizuje. Není nad kouzlo osobnosti. Takže následně svačinka a vaření čaje ze zbytků sněhu pod symbolem Jizerek. Chvíli sledujeme výstup dvou sebevrahů dvojspárou na vrchol Zvonu. Mají náš obdiv. Vše je mokré a jistě pořádně klouže. My se však nezdržujeme. Náš cíl je přece jen o kus výš. Proto pokračujeme dál. No a tady se vymstilo Ondrovi, že si nevzal návleky. Pěkně si zaflákal kalhoty. Ha-ha-ha.
Na konci Viničné cesty, která je kromě značení taky obohacena informačními tabulemi, nás čeká malá to osada jménem Ferdinandov. Tady se však nezdržujeme a míříme dál. Hned vedle je malé městečko Hejnice, kde je prý taky solidní horolezecká populace… Nás však upoutává bazilika Navštívení Panny Marie.
Protože však čas je ve stadiu oběda, přemýšlíme, kam zapadnout a něco pojíst. Aklimatizace už začíná být v pohodě a hlad se dostavil taky. Žel místní hospody a jiné stravovací zařízení na to nedbají a mají zavřeno. Dokonce i v Kongu (jediné nám známé hospodě) dnes nevaří. Je pravda, že hlad je převlečená žízeň, ale na nás to teď neplatí. Proto Ivan jakožto nejstarší a nejzkušenější navrhuje jít dál. Buď ten hlad rozchodíme nebo najdeme hospodu v Lázních Libverda. Třeba si tam dáme lázeňské oplatky a budeme mít vystaráno. A proto šlapeme dál. Po pár desítkách stometrů dorážíme až k léčivému prameni a taky k malé kolonádě. Jaké je však naše zklamání, když zjišťujeme, že krámek s oplatkami je zavřen. Co teď? Zkusit ten hlad rozchodit nebo zapadnout do nejbližší hospůdky? Samozřejmě, že zvítězila druhá možnost.
Po přeplnění si vnitřností místními specialitami jen ztěžka zvedáme těla a batohy. Cesta naše však zde nekončí. Za městem už konečně nastává ten očekávaný čas – nabírání výškových metrů. Stoupáme, stoupáme, už se ani tak zvesela nebavíme. Ve výšce, která o pár metrů převyšuje hranici 600 m n. m. začíná zóna skoro věčného sněhu. Začínáme se do něj bořit, místy až 3 (slovem tři) centimetry, co naši už i tak pomalou chůzi ještě víc brzdí. My se však nevzdáváme a jdeme dál. Po chvilce musíme přestat jít jen nahoru a začíná nebezpečný traverz. Víme, že hodně riskujeme. Je to přece běžkařská magistrála a my můžeme od někoho dostat hůlkou. Postupujeme nejištění. Tady platí, že v rychlosti je bezpečí. Po několika kilometrech se bez větší újmy dostáváme pod samotnou stěnu Smrku. Vede jí jen jediná nám známá cesta. Nebeský žebřík. Nevíme, kdo ji prostoupil jako první, ani kolik lidí ji má ve svých deníčcích zapsanou, ale my ji zdoláme. Není nám známa ani klasifikace podle UIAA, no, musí být hodně vysoká.
Nastupujeme do cesty společně, ale už po chvilce se skupina dělí na menší celky. Jeden, a jeden, a jeden. V čele se drží Ivan. Přece je znát jeho zkušenost z Alp, Pyrenejí nebo i Kavkazu. Kus pod vrcholem se však skupinky spojují. Na vrchol chceme společně. Tak následuje ještě pár desítek metrů a jsme Tam. Stojíme na vrcholu Smrku. Výška je úžasných 1124 m n. m. Od únavy se nám podlamují nohy, ale jsme šťastní VRCHOL JE DOBYT. Následuje pár objetí a samozřejmě fotek. Pak jen porada, co dál.
Po vzoru Hermanna Buhla, který po dobytí Nanga Parbat přečkal noc kousek pod vrcholem, taky připravujeme bivak jen pár desítek metrů od vrcholu. K přenocování využíváme malé místnůstky v nové rozhledně. Než ale zabivakujeme, ještě se z posledních sil pokoušíme vyšplhat až nahoru. Je to nesmírně těžké. Celé schodiště se podobá pěkně vymrzlému a zasněženému kuloáru. Chybí nám cepíny…
A pak přichází večer. Naše propocené věci hezky promrzají přehozené přes lavici a my se snažíme rozžvýkat ztuhlé jídlo. A taky ohříváme výborný krabicový svařák. Aspoň něco, co nás zahřeje.
Vytvořili jsme si dočasně lůžka ze stolů a z lavic. Vytáhli spacáky a uléháme ke spánku. Je už pozdě. Hodiny ukázaly 19:30. Tak dobrou…
To se však pletem. Letní spacák, do kterého uléhá Ivan, určitě nevyrobili do podmínek co tady vládnou. Celá noc je utrpením. Jedině myšlenka, že přežít může jen nejsilnější, pomáhá vydržet. Už ať je ráno…
Ráno se budíme, někteří s úsměvem a někteří taky s umrznutým úšklebkem, co se úsměvu jen podobá. Rychle snídat a balit, uklízet a zmizet do tepla a civilizace. Kolem deváté opouštíme náš krásný bivak. Čeká nás jen sestup. No v těchto výškách a v tuto roční dobu se jedná o velmi náročnou cestu. Dokonce je letošní zima poněkud výjimečná. Místy se boříme do sněhu až po kotníky. Ale nic nás nemůže zastavit. Po sestupu z vrcholových částí zapadáváme ještě víc. Cestu nám určují jen hodně nejasné stopy taky nějakého blázna. Naštěstí metry a kilometry utíkají jedna radost. A to taky z toho důvodu, že nebloudíme. Jak je dobré mít mapu…
Ivan