Je listopad. Zima se terpve pomalu blíží, ale nás už napadají plány na „zimní radovánky“. Alici a mě láká myšlenka si opět zajet do Vysokých Tater. Na naši výzvu se hlásí Štěpán s jeho kamarádem. Ikdyž se zdá, že jarní prázdniny jsou ještě daleko, nemůžeme otálet, kvůli kroužkům jsme termínem vázaní, a tak zkoušíme poptat volné postele na Brnčále v termínu 24.2. až 2.3. V odpovědi mi potvrzují, že to jde, jen z 1.3. na 2.3. bychom se museli přestěhovat do vedlejší boudy do vlastních spacáků. To zavrhujeme, tahat ještě spacák kvůli jedné noci se nám nechce, takže termín 24.2. až 1.3. platí. Akce se nemůžeme dočkat a poctivě se připravujeme, absolvujeme lavinový kurz, zajedeme do alp na pořádnou lyžovačku a zvládneme i mezi oblevami vysekat pár děr do Krkonošského ledopádu. Dva týdny před odjezdem začínáme intenzivně sledovat počasí a naše velké nadšení z toho, co nám připravuje paní zima, mírně ochabuje. Sněhu ubývá a teplota se zvyšuje. Smutná prognóza. K tomu ještě se z výpravy odhlásil čtvrtý účastník.
Nastává vytoužené datum a my brzo ráno 24.2. vstáváme, připravujeme snídani, nezbytné kafe a nosíme věci čtyři patra do auta. Na čtvrtou hodinu ranní jsme domluveni vyzvednout Štěpána v Dolánkách. Když jsme komplet, zadáme dotaz na WAZE, kudy to bude nejlepší, a vyrážíme. Doporučená cesta je přes CZ a SK napřímo.
Po jedenácté dopoledne dorážíme na parkoviště Vyšné Matliare. Je to snad ofiko parking pro ubytované na Brnčále. Po přebalení věcí vyrážíme cca ve 12h. Žel slavná věta „#Dá sa už od parkoviska?“ je zodpovězena – nedá se. S těžkou bagáží a lyžemi na batohu pomalu stoupáme směr Chata u Zeleného plesa. Váha baťohů nám neumožňuje žádné rychlostní rekordy. Naštěstí je po pár kilometrech možné nazout lyže a šoupat s nimi po zbytcích sněhu na cestě, velké bestie na zádech tak ztratí trochu své monstroznosti, váhově i rozměrově, a my můžeme jít pohodlněji… Teda kromě míst, kde přenášíme. Po napojení na žlutou stezku to už jde v klidu po sněhu až na chatu. Cestou vidíme přelétnout vrtulník záchranné služby. Později se dozvídáme, že ten den spadla, zřejmě samovolně, lavina z Meděnej kotliny a pod Malým Kežmarákom, prakticky skoro pod Flaškou zasypala polský skialpinistický kurz. Dva účatníci zůstali pod sněhem, ale naštěstí přežili. A to byl jen lavinový stupěň 2!
Na chatu se přišoupáme po páté hodině hezky unavení, utahaní a těšící se na pivko. Před vstupem do jídelny nás vítá pamětní deska s připomínkou, že zítra to bude 24 let, co se nevrátili Pavouci, když vyrazili na svoji poslední Tatranskou túru. Rychle se ubytujeme a mažem na večeři. Po klasické velké porci jídla (polévka, hlavní jídlo, dezert) už zběžně naplánujeme rozlezový program na neděli hurá na kutě.
Neděle 25.2. Ráno počasí ukazuje svoji přívětivou tvář. Svítí sluníčko a je jasno. Lavinovka na dvojce. Náš plán je Kozia Kôpka, Južný pilier za III. Vyrážíme na skialpech a pomalu se suneme popod Žeruchové věže. Cestou nás předhání 3 lezci, kteří jdou pěšky. Netušíme zatím, že taky směřují k tomu samému cíli. Naštěstí naše rychlost jim dává slušný náskok, takže si v cestě nakonec nepřekážíme. A taky oni lezou jen první tři délky a pak sestupují. My se připravujeme, kocháme se výhledy a čekáme, dokud pánové za sebou nemají první délku. Jsou z nějakého kurzu mixového lezení. Konečně jsme na řadě a nastal čas lézt. Vyzbrojen vklíněnci, tricamy a friendy, jo a samozřejmě mačkami a cepíny, vlézám do první délky. Hned zjišťuju, jaký je to nezvyk lízt po skále s mačkami a cepíny. Naštěstí jsme si vybrali pro začátek lehčí cestu, kterou máme přelezenou v létě, a tak to celé bereme jako nácvik a nabírání zkušeností. První délku se snažím co nejvíce získat jistotu v koordinaci maček a cepínů. Holt jsem skalní lezec zvyklý mít stabilitu v prstech rukou a nohou s přímým kontaktem se skálou než na špičatých železech. Strach zatím vede 1:0, ale nakonec se posouvám vpřed. Na konci první délky musím čekat, abych se dostal ke štandu, při čekání oddychuju a jsem rád, že už získávám větší jistotu. Dobírám Alici a Štěpána, ten leze v turistických mačkách. Štěpán se snaží ten výstup co nejvíc okořenit a ztížit, tak má ještě navíc lyže na batohu. Chce si sjet žleb z Vyššej kozej štrbini. První délka je za námi. Druholezci měli problém vyšťourat vklíněnec, ale nakonec se to povedlo. Vyrážím do druhé délky. Ta začíná hranou a pak plotnou, na můj můj morál hodně zatěžkávací zkouška. Navíc v plotně nejde nic založit, takže každý pohyb dělám s náležitou precizností a soustředěností s důrazem na jistotu. Ta díra pode mnou nevypadá vábně. A ty cepíny spíše překáží než pomáhají. A taky holomci moc nechtějí za tím krkem držet, jak jsem to v těch drytool videích viděl. Fakt, že stále nejde nic založit, morálu samozřejmě nepomáhá a nakonec na celé délce 30m mám jeden obhoz, byť tutovej. To mě nutí lézt s vědomím, že chyba se neodpouští. Vypětí z celé situace se projevuje dosti neslušnou samomluvou. Později, počas výpravy zjišťuju, že výlevy vytříbené jazykové zásoby pro uvolňování stresu při namáhavém lezení není jen mým problémem. Konečně štand. Jistím preferencí jednoho bodu a dobírám spolulezce – Alici i Štěpána. Vyrážím do třetí délky. Ta je naštěstí jen položený pilíř a traverz sněhového žlebu. Přelézám to v úplné pohodě.Už si myslím že zvládám zakládat cepíny i mačky. Na štand dolézá Alice a hned mi kritizuje obhoz, který v létě založila na stejném místě a já ji ho v létě vytknul. Hold paměť slona… A už je tady i Štěpán. Čtvrtá délka dlouhá přes 60 m je jen výstup po zasněžené kleči a trávě. Až na konci se zvedá závěrečná stěna. Tady je štand na jedné skobě. Samozřejmě doplňujeme na standardní štand 2+1. Zde se ve vedení střídáme. Do čela skupiny se navazuje Alice. Je to poslední lezecká délka, po které následuje dolezový lehký hřebínek. Začátek je asi nejvýživnější v podobě výšvihu stěnkou s jedním nepříjemným krokem, ale zvládá to v pohodě a dobírá nás na začátek hřebínku. Ten jdeme sólo, stejně jako hřebínek do Vyšnej Kozej štrbiny. Tam my s Alicí začínáme sestup, a Štěpán svůj sjezd, k věcem, které jsme nechali pod stěnou. Dále pokračuji na chatu na mačkách, Alice se Štěpánem sjíždějí na lyžích.
Pondělí 26.2. nás čeká nehezké deštivé počasí a nový nestabilní sníh. I přesto se po snídani balíme a vyrážíme pod Svišťovku na ledopády. Jsme jen kousek od chaty, ale už vidíme samovolné odtrhy a deskové laviny na mírném svahu pod Kežmarákem. To mění situaci a po zralé úvaze se stahujeme do bezpečí chaty. Dnes mají navrch hory. Ještě vidíme spadlou lavinu z Bočeka ze stěny Malého Kežmaráku, která stvrzuje naše rozhodnutí. Děláme si zevlovací den na chatě a nabíráme síly na další dny. Plán je pohodový, karty, pivo, pokec a mazlení místních dravých šelem – koček domácích. Lavinovka je na trojce. Holt Tatry.
Úterý 27.2. začíná hezkým, ale teplým počasím. Lavinovka za 3 s výstrahou. Proto je v plánu se vyhýbat prudkým svahům a vyrážíme jen z chaty po červené směr Velké Biele pleso. Nad plesem nejde nevyužít bezpečný svah na krátký sjezd. Já ho ale nedávám. Praskla mi pružina na brzdičkách. A nejde zapnout vázání do režimu sjezd. Takže mám po skialpování. Ještě si pro zkoušku vykopeme lavinový test a opouštím Alici a Štěpána. Vyrážím směr chata. Alice se Štěpánem hledají další možné sjezdy a kreslí obloučky do linií u Žeruchovek. Odpoledne se scházíme na chatě a už jen relaxujeme.
Středa 28.2. Ranní domluva je si vyrazit na ledové bouldry. Ledopádům moc nevěříme, i když lavinovka se snižuje na dvojku. Na ledopády je moc teplo. Žel se nám nedaří trefit odbočku k ledům a nakonec končíme kousek od Prvního ledopádu. Tak padá rozhodnutí se tam alespoň podívat. V tu chvíli Alice zjišťuje, že si zapomněla mačky, takže ji čeká kardio cesta na chatu a zpět, naštěstí to není daleko. My se Štěpánem zahajujeme cestu k ledopádu. Po úmorném brodění se v hlubokém sněhu přicházíme k čelu ledopádu. Nahazujeme výbavu a ze začátku solidárně čekáme na Alici. Stále máme spojení přes vysílačky. Doba je však dlouhá, tak se rozhoduji natáhnout lano. Zvesela vyrážím do měkkého ledu. Mačky drží, cepíny taky. Šrouby jde zavrtávat jedna radost, otázkou zůstává, jestli by byla radost do nich padat. Po třetině cesty a třech šroubech ztrácím morál a radši přelejzám na skálu, kam můžu zakládat friendy a obhozy. Po necelých 30 metech jsem na štandu. Tady dobírám Štěpána. Alice zatím dorazila na lyžích. Alespoň se nemusela brodit. Sestrojím štand na top rope a scházíme se všichni tři dole pod ledopádem. Hezky se prostřídáváme a trénujeme lezení ve zrmzlém slepeném krystalovém cukru. Čím výš, tím je led měkčí. V závěru Alice ješte vzala odvahu a nakonec natáhla druhou délku ledopádu. Začátek byl změklý led a pak už jen brouzdání ledosněhem. Naštěstí s možností se zajistit na skále. Všichni tři jsme si to vyzkoušeli a tradá na chatu. Alice využívá ke sjezdu lyže a my se Štěpánem zadky. Bezpečně se scházíme na chatě. Po večeři Štěpán usmlouvá půjčení kytary a zdárně se mu daří všechny zbylé hosty vyštvat na kutě.
Čtvrtek 29.2. Ráno krásné počasí, lavinovka je za 2. Skialpová sekce Alice a Štěpán po snídani vyráží směr Baranie sedlo. Já si v klidu odcvičím svícen a zabalím věci. Žel jako třetí kolo u vozu si musím poradit sám. Moc se mi sólovat nechce, tak v klidu, po 45 minutách, vyrážím k Flašce za našimi skialpinisty. Před Flaškou je předháním a postupuju zvesela dál. Na zmrzlém ledě kašlu na anglickej styl a radši francouzem pokračuju. Už se blížím k dvojici co vyrazila hodně před Alicí a Štěpánem. Zastavuju a radši se kochám. Když jsou lezci hodně daleko, opět vyrážím. Na hranici Velké Studené doliny a Baranej kotliny čekám na zbylé dva členy. Když dorazí, dávame společné fotky, pokec, svačinu a rozdělujeme se. Oni razí dál do sedla a já v pohodovém kroku se vracím k chatě. Skialpinisté dolezli do sedla, vražedným tempem à la výletu na Kokořín, čekali na odpolední povolení sněhu, čehož se nakonec nedočkali. Zato hezké výhledy ze sedla na ně počkaly, pak se vrchol Baraních rohů zachumlal do mraků. Jejich popolední sjezd jsem já kontroloval hezky z tepla chaty u pivka. Před koncem jsem jim doporučil stočit to za Flaškou pod Kežmarák a tam si užít hezký svah. Tak to dělali sjezdaři před nima. Na chatě bylo si už jen užívání si pozitivních emocí z prožitého dne. Jo a na pokoj nám přibyli dva lezci někde z Česka. Jen na jednu noc, měli v plánu rychlý výstup na Kežmarák přes Měděné lávky a domů.
Pátek 1.3. Ráno po snídani balíme a uklízíme pokoj. Ještě jsme se rozhodli si něco vylízt než vyrazíme domů. Volba padla na Žeruchy. Baťohy s věcmi si necháváme v učebně a razíme nalehko na krátký výšlap k Žeruchovkám. Původně jsme se bavili o 1 až 2 délkách Jižního pilíře. Nakonec mě zaujme cesta přes Knihu. Žel stejný nápad mají další dvě dvojky z „jiného“ Brodu. Sice jsme tam první, ale jedna dvojka nás oblézá z leva a druhá netrpělivě přešlapuje pod náma. To na komfortu lezení nepřidává. Horko těžko dolézám první délku. Za mnou s velkým vypětím a hromadou nadávek v nástupovém žlebu Alice, a pak Štěpán. Na štandu se domluvíme, že to balíme. Rychlo-pomalé slanění a sestup na chatu. Tam padá další z těch bláznivejch nápadů. Že prý skialpová sekce si to dá pod Lomničák na Start a lezecká solo osoba dojde pro auto… Sraz u lanovky. Program dne hotový. Každý se chopíme své funkce, jen ten sjezd k pásmu lesa je tak skoro společný. Tam se skupina dělí na dvě fyzicky vyrovnané skupiny. Tak v závěru nahazuju lyže na baťoh a mažu pro auto. Na parkovišti stojí už jen dvě auta. Divné a to je pátek odpoledne. Převlíknu se a přebalím věci. Pak jen čekám až dostanu signál, že už jsou dole. Celou dobu komunikujeme přes vysílačky. A bylo to v pohodě. Fakt jsem překvapenej jaký mají dosah. Konečne dorazí zpráva a já razím vyzvednout lyžaře. V Lomnici nabalíme věci a už jen směr domů. Cestou ještě uděláme zastávku na bryndzové halušky (místo KFC) a jednu na tankování. Před půlnocí jsme doma. Na ztuhlé svaly si dáme ještě výstup natěžko do čtvrtého patra a jdeme spát. Výprava do Tater skončila a nám zbyli jen krásné vzpomínky, skoro 1000 fotek a tento sepsanej příběh. ALE! Příští rok „zimní Brnčálu“ určitě zopakujeme znovu!
