Dne 13. – 15. 10. se měla uspořádat oddílová akce – Podzimní Blatiny. Vedoucí oddílu se rozhodl po neblahých zkušenostech s ČD z předešlého roku, že se tentokrát pojede autem.
Odjezd byl plánován na 16:30, ale jelikož jsme se s Gábinou zamkly v domě a nemohly najít klíče, odjížděli jsme s „menším“ zpožděním. Neujeli jsme ani tři km a už začaly práskat zátky od piv (pití se samozřejmě zdržely nezletilé osoby a řidič). V Pardubicích jsme měli naložit Zuzku, ale navigace nejmenovaného (že, Jouzo?) selhala a vlakové nádraží jsme přejeli.
Ani nevím jak, snad šťastnou náhodou, jsme se po nějaké době přece jen dostali na místo a Zuzku naložili. Konečně v plném počtu jsme mohli pokračovat blíže k cíli.
V autě už nám s Gábinou začala být dlouhá chvíle, a tak jsme chtěly pustit nějakou dobrou hudbu, ostatní však neměli pochopení pro náš žánr.
Večer jsme dorazili na místo, na rozlehlý statek, kde jsme byli ubytovaní, a konec této cesty zakončili muži jak jinak než v hospodě.
První den
My, kteří jsme předešlý den nenavštívili hospodu, jsme se probudili do krásného rána – ostatní ještě dospávali včerejší povyražení v místním lokále. Po snídani jsme odcházeli roztroušeně do skal. Ač Jouza včera raději zůstal na statku a nezúčastnil se „hospodské aktivity“, nešel s námi a ještě raději zůstal v posteli se slovy, že je nějakej přichcíplej.
Místní oblast Drátník byla doslova poseta lezci různé generace a různých národností. My jsme nejdříve obhlíželi různé cesty a po rozdělení matroše si každý vybral podle svého gusta.
Tato oblast byla perfektně vynýtovaná a jištění bylo opravdu hodně, ale přece jen se někdy dal čas od času založit friend či vklíněnec. Nejmenovanému se podařilo zajistit si svou bezpečnost tak, že důkladně založený friend pak nešel ani vyndat. Naštěstí přišel v pravou chvíli Jouza s nedočkavou vidinou, jak si zaleze, kterému se už asi přestalo líbit hřejivé teplo spacáku. Cestu, ve které byl friend, vyvedl, a posléze i dosti razantním způsobem ono jištění vytáhl.
Tato oblast byla opravdu ideální jak pro lehké, tak i těžké lezení. Někdo se soustředil na V, někdo na IV, ale někomu nevadilo, že leze třeba II (Welzenbachova stupnice), že? Celý den se opravdu vydařil, vyšlo jak počasí, tak i nálada do lezení.
Avšak počáteční nadšení s prodlužujícím dnem začalo opadat a k večeru se začala dostavovat únava. Tak jsme si sbalili své saky paky a pomalu odcházeli k našemu dočasnému „azylu“. Jakmile jsme dorazili dovnitř, hodil každý (samozřejmě kromě nás s Gábinou) své věci do kouta a už se nemohl zas dočkat svého vytouženého piva v hospodě. S Gábinou jsme zamířily směr kavárna, protože do zakouřené hospody se nám moc nechtělo. Když jsme si vychutnaly místní čokoládu, rozhodly jsme se vrátit a cestou ještě zkontrolovat ostatní v hospodě. Po nějaké době jsme usoudily, že se snad muži zvládnou vrátit sami pod Zuzčiným dohledem, avšak bez naší asistence. Když jsem přišly na statek, co nevidíme – do očí nás uhodí dvě láhve vína a několik piv. Rázně jsme se na sebe podívaly a dospěly k rozhodnutí, že alkoholu mají dostatek v hospodě, a že jim tudíž jen prospěje, když už více pít nebudou. A co oči nevidí, to srdce nebolí, rozhodly jsme se pití schovat – samozřejmě jen pro jejich dobro. S tímto dobročinným úmyslem jsme ulehly do postele a usnuly.
Asi po hodině nás probudil ohlušující řev: „Kde máme ten chlast?“. Ospale jsme se na sebe podívaly a tváříc se nevinně se posadily. Jenže jak se ukázalo, naši zodpovědnost nikdo neocenil. Začali létat jak zběsilí po půdě a hledat alkohol. Nevím jak, ale zřejmě se dovtípili, že v tom máme prsty. Nemilosrdně nás vyklepali ze spacáků a běsníc křičeli, kam jsme to zašantročily. Jen tak jsme ale barvu přiznat nechtěly. Nakonec si svůj chlast našli sami, v poslední chvíli, protože naše spacáky už málem letěly z okna. Po hlasitém reptání, že s nima zítra nikam nepůjdem, jsme znovu ulehly.
Druhý den
Ráno rozruch trochu opadl, pravděpodobně nikdo si ze včerejška toho moc nepamatoval a na včerejší noční proroctví, že s Gábinou nikam nepůjdem, se zapomnělo. Po sbalení věcí a úklidu chaty jsme naložili věci do auta (protože jsme chtěli ze skal odjet domů) a vyrazili k lezecké oblasti Čtyři Palice.
Tato oblast byla trochu míň zalidněná než Drátník, ale liduprázdno tu rozhodně nebylo.
Po včerejšku byl každý nějaký malátný, ale po rozkoukání se už zase s chutí nalézalo do cest. Bylo to opět výborné lezení na tvrdé žule s vynýtovanými cestami. Ač nebylo tak slunečno jako předešlý den, lezení jsme si zase užili a okolo čtvrté jsme se nalodili do auta a vydali se směr domov. Protože se už nestihlo jít do hospody (což evidentně některé mrzelo), nakoupila se hromada piv, až se auto prohýbalo. Zatímco někteří s bujnou náladou opět chlastali, jiní (viz já s Gabčou) usínali za hlasité debaty. O to, aby nám pustili naše oblíbené CD, už ani nemělo smysl usilovat, tak jsme se chtěly alespoň pořádně prospat. Ostatní spát nechtěli a jak se ukázalo, nechtěli dopřát spánek ani nám. Za systematického probouzení jsme to vzdaly.
Příjezd do Pardubic začal ohlížením po cedulích vlakového nádraží, neboť jsme měli Zuzku opět vysadit. Odbočku jsme samozřejmě přejeli, bylo by také překvapující trefit se na první pokus. Na podruhé už to vyšlo a my jsme se se Zuzkou rozloučili.V autě byla dlouhá chvíle a nám byl nabídnut velkorysý návrh zahrát si karty. Možná ale jen proto, že potřebovali větší počet hráčů. Sice s neustálými připomínkami, že to neumíme a že nám to nejde, nám čas přece jen rychleji uběhl a my jsme konečně dorazili do Turnova, kde pro mě tato akce skončila.
Ten, kdo si přečte tenhle článek, si snad nebude myslet, že jsme pouze chlastali, ale něco málo jsme také vylezli:
Za tuto skvělou akci bych chtěla poděkovat především Ivanovi za naplánování akce „Podzimní Blatiny“, ale neméně všem dalším účastníkům: Jouza, Staník, Radek, Zuzka, Tvrďák, Ondra a Gábina. Bylo to skvělý!
A na úplný konec musím zmínit to, co mi Ivan kladl na srdce nejvíce. Mé díky a taky díky celého oddílu patří panu Lhotskému za zapůjčení auta, bez něhož bychom museli opět čelit zpoždění ČD.
Jítuš