Výlet do Polska začal už týden předem. Gabča, naše talentovaná prudička, vytáčela taťku neustálými otázkami typu: „Budeme ve Vrchlabí přesně v osm?“, „Vyjedeme přesně v šest?“. V pátek už u nás bylo tak husto, že jsem musela použít své diplomatické zkušenosti z letitého manželství a zamezit bitce, která hrozila. Myslím, že jsem zachránila Gábině sedací část těla, na které se Honza chystal vykonat exekuci.
To se však ukázalo jako zásadní chyba, neboť sobotu, den odjezdu, začal náš štípavý štírek průpovídkou, že ve Vrchlabí stejně nebudeme včas, protože nikdy nikde nejsme včas. Pro pravdu i Husa upálili, což naše dcera nepamatuje a tak riskuje. Naštěstí se doma nenašly sirky. A taky přijela Jitu. Přijela včas a s pekáčem buchet. Ale už při prvním výslechu bylo zjištěno, že nemá pas a pro občanku si ještě nedošla. Takže jsem vyjeli časově podle plánu ale opačným směrem (na Jeníšovice). Pak se ještě na Malé Skále ztratila Gábina, která byla vyslána pro vodu. Nakonec jsme našli dceru i s vodou a pak i Denisu s batohem.
Vrchlabí bylo dosaženo jen s půlhodinovým zpožděním. Tomáš na nás trpělivě čekal. Po zmatcích s mnoha auty jsme se vměstnali do dvou a ujížděli do Polska.
Cestou se rozvinula zvláštní teorie o krávách předpovídajících počasí. Krávy stojící – krásné počasí a krávy ležící – déšť. Dobytek, který jsme pasovali do role rosniček, nám ale zpočátku předpověď vůbec neusnadnil. Ve stádech, která jsme míjeli, se vždycky vedle stojících krav našla nějaká válející se líná potvora. Usoudili jsme tedy, že bude proměnlivo, což nakonec byla pravda, protože v sobotu jsme zmokli, pak nás profoukl vichr, bouřka nás vyhnala ze skal a v neděli bylo azuro.
První čůrání, první pivo (řidiči a dorost dostali buchtu) a první kapky deště jsme absolvovali až v Polsku. Pod Sokoliki jsou dvě parkoviště, každé z jedné strany kopce. Navzdory Murphyho zákonům jsme trefili to, kde už čekal Kendy s ostatními. Dešťové kapky, které nás provázely cestou z parkoviště se změnily v docela regulérní liják, a tak zatímco někteří hrdinně zdolávali kopec až ke skalám, jiní zbaběle ustoupili zpět do bezpečí na pivo.
Ti zmoklí tedy nahoře rozdělali oheň a začalo školení bez hlavního suchého školitele Kendyho. Mokrý zástupce, z kterého se vyklubal kliďas Ivoš Wondráček, se nám pak snažil říct něco o chování ve skalách, o jištění a podobně.
Téměř všichni se snažili být chápavými žáky, až na zvláštní výjimku ze zvláštní školy – Spirůžka, a ty dvě malé ukecané holky (Gábina s Jituš). Ty ale lehce usměrnil To(máš) krutý. Je fakt, že mu k respektu výrazně přispěl klacek, kterým chtěl původně oživit oheň.
Školení bylo ukončeno praktickou zkouškou ze zakládání friendů, abalaků a podobných pižlátek, které nám Ivoš důvěřivě zapůjčil. Na výdej materiálu dohlížel i Ivošův „zuřivý“ pes, a tak si nikdo nedovolil nic ztratit.
S koncem školení se u ohně výrazně oteplilo, přestalo pršet a objevil se suchý Kendy se svou holčičí partou. My už taky byli suchý a šlo se lézt. Kdo s kým rozhodl Kendy. Protože o mě (pouze host) se nezmínil, nastoupila jsem do autobusu, který za sebou táhl Tomáš.
Pro začátek zvolil Tom nádhernou 3. Něco jako tatranské lezení s dvěma štandy, částečně odjištěné a s vichrem, který nám znesnadňoval komunikaci. Vítr mě donutil navléct na sebe bundu a když fouklo byla jsem jak balon. Ale jinak paráda. Tomu se říká být na správném místě, ve správný čas, se správnými lidmi.
Cesta se tak líbila, že někteří jedinci si ji dali 2x, prý kvůli krátkému lanu. Ale to byl kec. Slaňovali jsme už za zvuků blížící se bouřky. Z kopce jsme utekli na poslední chvíli. Bouřka se stočila a lehce nás minula. Vrátit se zpátky do skal nebo zůstat dole. Zásadní otázka. U většiny zvítězila pohodlnost, hlad, pivo a hry.
Večer pak došlo i na zpěv a hru na kytary za svitu čelovek. Největší úspěch měli pípáci. Tom s Jarkem.
Ubytování bylo ve vlastních stanech v blízkosti aut a za vydatného nočního deště.
Ráno nás vzbudil příšerný řev holek, na které prý spadl mokrý stan. Mokré děvy se pak ploužily zmoklou loukou, táhly za sebou vodou napuštěný stan a nad celou tou pohodou jisřilo azurové nebe.
Po snídani probíhalo další školení, při kterém figurant Špirůžek dostal nezvladatelný záchvat smíchu, a přišel tak o svou roli zraněného i o možnost transportu.na nosítkách, které šikovně sešmodrchal Jarek.
Po školení jsme byli vypuštěni do skal. Kendy ještě učinil pokus určit kdo s kým, ale smečka vlčáků se nedala udržet. V podstatě si alespoň uhájil své věrné. Zbytek se rozprchl s vidinou zdolaných vrcholů. S Gabčou a Jituš jsme natrefily na pohodové Ivoše se psem obranářem. Ti nám zajistili výběr cest a skvělou společnost.
Gábina se překonávala: 7- TR, pak lehce vysekla 6+ OS.
Jituš se také dařilo, dala svou druhou cestu na prvním (III+).
Denča, která se k nám připojila si dala svou první cestu na prvním (taky III+).
No prostě to nemělo chybu.
Nakonec jsme ještě museli odvléct Ivoše (toho kadeřavého), který se chtěl usadit v jedné jeskyňce. Moc se mu tam líbilo, zřejmě si vzpomněl na svůj předchozí život, kdy jako pravěký člověk vlastnil podobný obývák.
Díky všem zúčastněným za krásné chvíle.
Ivana