Tatranská dobrodružství, aneb sáhodlouhý, místy nudný, příběh jedné krátké výpravy

Uaaaaaaaaaaaa…. Je středa 18.července večer. Ani se mi nechce věřit, že po roce dohadů skutečně sedím ve vlaku na Slovensko. Naplňuje se tak můj loňský sen, jet za lezením do Tater. Ačkoli to měla být akce velkého formátu, tak nakonec jedeme jen ve dvou. Zato ale s jasným cílem- Chata pod Rysmi. Mimochodem, tenhle můj geniální nápad se mi posléze s batohem na zádech jevil jako pořádná krávovina.

Nejdřív k samotné cestě vlakem. Na konečné Pardubicích jsme postupovali přesně podle plánu- přesun ke stánku pro párky v rohlíku a přestup na noční rychlík, který nás měl okolo šesté ráno vyplivnout pod horami. A to byl začátek konce… České dráhy se totiž zase jednou předvedly- sice chápu, že když u Olomouce opravují koridor, tak to tam bude trochu váznout, ale dojet do Štrby s víc jak dvěma hodinami zpoždění je přeci jen moc.
Tím naše idea časného přesunu zubačkou na Štrbské pleso a víš dostává vážnou trhlinu. Cílem pochopitelně bylo uniknout tomu největšímu vedru, což už asi nevyjde 🙁 Než se nám podařilo najít nástupiště a koupit lístky, tak byl první spoj v tahu. Protože jsme chytli ranní špičku, do čtvrthodiny jela další souprava. Ikdyž se snažím zapojit veškerou inteligenci, která mi po probdělé noci zbyla (bohužel jsme neměli kupé jen pro sebe), tak se mi stále nedaří v samoodbavovacím označovátku zvaknout jízdenku. Vzdávám to, a podávám ji Radkovi, kterému se to pochopitelně hned povede.
Hned po vystoupení na Štrbském začíná stezka odvahy- prodrat se davy pseudoturistů vzhůru na Popradské pleso. A sluníčko začíná nemilosrdně pálit. Už tady- vlastně skoro na rovince 🙂 – se mi batoh začíná zdát nechutně těžkej a v duchu reviduju, co za zbytečnosti jsem tam všechno zabalila (př. plavky). Se smíšenými pocity myslím na to půlkilo slivovice a zaříkám se, že pro příště bude třetinka určitě stačit. (Pozdější činy ale dokázaly, že to bylo málo…)
Jak se postupně zvyšuje sklon cesty, kterou stoupáme, tak míjíme míň a míň lidí, zato jsme častěji předcházeni. No není to provokace, když se kolem vás prosmekne pět vysmátých touristů s jedním mikrobatůžkem, kteří se nevěřícně ohležejí po helmě, která už se nevešla do báglu??!! Je po poledni, jsem už přidušená vlastní šťávě- triko bych mohla ždímat… Jak se pomalu blíží vytoužený konec trasy, táhneme jsme se tím víc. Myslím, že můžu za oba odpovědně napsat, že před posledním úsekem u řetězů jsme měli po krk slunce, všudypřítomných lidí a hlavně batohů. Nevím jak, ale nakonec jsme se po třetí hodině šťastně složili v chatě na lavici.
Chvíli jsme celí šťastní, že už nikam nemusíme, posedávali se zutýma pohorama, čímž jsem kazili zdravé horské ovzduší (a bude hůř..), najedli jsme se a pak to přišlo. „ … mohli bychom se ještě projít…“ Když jsem to uslyšela, ani nemůžu říct co mě projelo hlavou. Ale nakonec jsme se shodli, že vyjít do sedélka nad chatou by nemuselo nikoho zničit. Asi jsem cestou chytla druhou mízu a ikdyž se Radek bránil, došli jsme až na Rysy (ještě že, jinak bychom se tam jindy nedostali). Klobouk dolů před klukama, kteří tam ze sudu točili Kofolu. Po výborné večeři a dohadech, čí je vlastně „naše“ postel, jsme se uložili ke spánku.
Lezeckým cílem dneška (pátek) byla hřebenovka na Žabího kôně. No a nějak se nám napoprvé nepovedlo správně odbočit z cesty a asi hodinu a půl jsme si zašli. Druhý pokus už naštěstí vedl ke kýžené pěšince k nástupu. Samotná hřebenovka neměla chybu- teplo, krásné výhledy do všech stran, lehké lezení, relativně málo lokrů… Žůžo cesta, jen ten sestup… Protože jsme se zdrželi hledáním nástupu, byli jsme na vrcholu po třetí hodině a začalo se zatahovat. Hned na začátku sestupu nás chytla krátká přeprška, které způsobila, že se všechny kameny ne zrovna příjemně klouzaly. Neumím si představit, že bychom to scházeli v dešti celé… Pozitivní bylo, že znovu pršet začalo až když jsme byli v teple na chatě.
Večer se projevila nedostatečná odolnost mého organismu vůči sněhové vodě, kterou jsme tu pili z trubky v potůčku. Abych to shrnula- v sobotu jsem nebyla schopná lézt a tak jsme se vyšli podívat na blízký vrchol Kopek a odpoledne pátrali ve stěně Českého štítu po stezce vedoucí k řetězům do Sedielka pod Kohútikom. Nějakou jsme objevili a opravovali na ní mužiky, ale následující den jsme našli lepší o několik metrů výš, když se šlo s dvojicí nových známých- Vendy a Michal- na Ošarpance. Při návratu jsme těsně utekli před slejvancem.
Nejdřív musím říct, že cesta na Ošarpance je úplně úžasná, teda až na část vedoucí centrálním žlebem na Vysokou (směr nahoru při zpáteční cestě). Vyráželo se neobvykle brzo a tak jsme byli na místě už po deváté hodině. Po nebi se honilo zatím jen několik mraků, ale zato foukal takový vítr, že mě málem srážel i s poměrně dost naloženým batohem. Protože původně zamýšlenou linii jsme ve stěně nebyli schopni najít, padla volba na nejbližší trojku. Představa lezení v takových podmínkách se mi vůbec nezamlouvala, ale co se dá dělat. Než Radek vytáhl první délku byla jsem dole zmrzlá jak psí hovno… a možná i víc! Po celkových 4 ? délkách jsme stáli na polici, z níž se dá pokračovat dál na vrchol. Času bylo dost, tak proč nejít dál. Radek se rozhodl pro „hodnotný výstup v travinách“(celá délka). Nicméně jak se začalo opět zatahovat, plán na dobytí vrcholu byl odložen na neurčito a pracně jsme přes pofidérní smyčky slanili na polici, kam dolezla i druhá část naší skupinky. A pak hurá tam, odkud jsme přišli, což se nám opět podařilo před deštěm.
Je pondělí a nejsmělejší plány dostávají jasné kontury. Rozhodnutí- zas ve čtyřech vyrážíme na Galerii Ganku. První úsek dolů k suťovisku po travnaté pěšině ještě ujde, pak i slézání skalek, ale brodění se sutí je vážně nejnechutnější činností na světě. Po dlouhé době se dostáváme k nástupu Puškášovy cesty. Je to jedna z místních klasik. Jinými slovy kamenolom v naprosté většině cesty. Jen dvě pětkové délky jsou v pevném a skoby vypadají když ne dobře, tak aspoň přijatelně (nelechtá z nich v žaludku). Jinak je „fixní jištění“ ne zrovna fixní. Cestou bylo možné potkat ještě několik shnilých klínů se smyčkou z dávných dob a na třetinu skob by si člověk nepověsil ani smradlavou fusekli- holt klasika je klasika. Štandy tvořily v lepším případě dvě jeté skoby v tom horším jen jedna. Ale místo pro vlastní kus železa se vždycky našlo. Cesta jako taková teda nic moc, až na poslední délku- traverz a poctivý pětkový lezení v koutu s tekoucí vodou.. 🙂 Ale jak se ukázalo, zlatá cesta nahoru… Sestup vedl „normálkou“ a ne vždy bylo jasné kudy. A solo lezení v pohorách při tom taky nebylo zrovna málo. S postupujícím šerem konečně nacházíme potřebné slanění a dostáváme se na jasnou cestičku. A zas se musí vydupat všechno, co člověk sešel a jestě kus k tomu. Na chatě jsme po osmé a utahaní jak koťata. Ještě že nám přálo počasí…
Protože naši spolulezci už dnes odjíždí, vyrážím jen s Radkem na Volí věžu s odhodláním vylézt Štáflovku. Je krásné ráno, přístup se v porovnání se včerejškem podobá pěšince z pohádky a my jsme za chvíli pod stěnou. Radek nastupuje a už jsme u druhého štandu(2 borháky- slovem dva…věc to nevídaná!) Fouká, mračí se, trochu polemizujeme kudy dál a nakonec se rozhodujeme pro slanění (přiznávám svůj lví podíl). Mám toho po včerejšku docela dost, necejtím se, jsem unavená a nechce se mi… Aspoň máme důvod se zase vrátit a vyzvednout pytel. Cestu nazpátek jsme si zpříjemnili koupáním v plesu- je to nádhera se po týdnu umýt… Na půl cesty už bylo nebe černé a obzor protínaly blesky. Ale jako tradičně jsme k chatě přišli jen s několika kapkami na zádech.
Protože tohle byl nás poslední den pře odjezdem, bylo nutné zlikvidovat zbytek zásob. A šlo nám to moooc dobře, hlavně s lovečákem a slivovicí :)) Samozřejmě jsme nebyli škrti a doufám, že spřáteleným lezounkům chutnala..
Ráno se ukazuje, že je opravdu nejvyšší čas odjet. Vítr fučí, jako by ho za to platili, a přes cáry mraků není vidět ani na protější štít. Balíme batohy(o moc lehčí nejsou), platíme zbytek útraty a pomalu se vydáváme na cestu. Slovo pomalu platí asi tak první minutu, pak ženeme jako splašení za vidinou odpoledního vlaku z Popradu. A štěstí nám stále přeje- električku ze Štrby jsme stihli o 10 minut, v Popradu dršťkovou polévku (dršťky sotva zahléhla..) a dokonce i ten vlak. Přesto nad námi visí nepříjemná hrozba- že nestihleme v Pardubkách poslední rychlík- zevlovat 6 hodina na nádraží se nám vůůůbec nechce. A tak už za hranicemi lanaříme průvodčího, jestli to půjde nějak zařídit. Nakonec máme „pouhých 20 minut zpoždění“ a rychlík milostivě čeká až se k němu přihrneme ještě s několika dalšími zoufalci. Výluka na trase, přeprava autobusem a přestup z vlaku na vlak (železničáři se asi zbláznili), to byly poslední třešničkou při návratu.
Ale výlet do to byl parádní. Kdo se nebojí chodit a chce zažít něco jedinečného, ať neváhá a vypraví se na Chatu pod Rysmi. Nemusí to být za lezením, ale nesmí zapomenout navštívit kadiboudu, protože ta se nedá popsat… Stojí to za zato!!!

Zuzka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *