A byl tu zase návrh: „Jedem na Sokoliki“. Tentokrát je to akce HOŽB, lákáni byli všichni z oddílu, některým byly dokonce nabízeny úplatky. Největším tahákem byla Ivanova naložená ryba.
Život horolezců je prý tvrdý a sestává se z nejapných nápadů někam se ploužit, sdírat si ruce do krve, padat ze skal, nechávat se vysoušet sluncem, spát na tvrdé zemi, utíkat v noci před deštěm… Zvláštní je, že ve výše uvedených příkořích si individua, nazývající se lezci, libují, dokonce je vyhledávají a jsou úchylně šťastní, když se jim jich dostává v hojném množství.
Mám něco podobně cáklého v rodině a když se jim v jejich hlavě vylíhne nápad zase se někam vydat, vždycky jen doufám, že se toho nikdo nechytí. Tentokrát jsem doufala marně. Na oddílovou akci „Sokoliki“ se nechalo zlákat hned 12 lidí z HOŽB, HO Vrchlabí plus nějací bezoddílovci.
Odjezd byl stanoven na 6 hodin v sobotu ráno. Naše rodina a Zuzka vstávala celkem brzo (až na malé vyjímky). Do Brodu jsme také dorazili celkem načas, již v půl sedmé. Ivan seděl v autě a významně si tukal na hodinky, asi se mu nějak zasekly. Jeho jedovaté poznámky týkající se jakési časové nepřesnosti jsme raději nekomentovali, neboť máme vypěstovaný pud sebezáchovy a vrozený respekt k šéfovi oddílu (netýká se Gábiny, slova respekt a sebezáchova nemá ve svém slovníku a tudíž neví o čem je řeč).
Směr Vrchlabí , kde jsme měli nabrat Tomáše jsme vyrazili společně. Každé z obou aut obdrželo vysílačku, abychom se vzájemně neztratili. Což byla obava naprosto zcestná, neboť Ivanovo vypujčené auto jsme měli téměř celou cestu nabořené v našem kufru. Asi byl zvědavý co vezeme. Vysílačky tedy spíš sloužily k dialogu mezi našim pubertálním Jankem a Tomášem, který na tom je trochu lépe (alespoň co se puberty týká).
Na hranicích naše řídící hlava rodiny, trochu dezorientovaná (nejspíš z té obrovské nadmořské výšky) tvrdila celníkům, že jedno z našich dvou dětí, které seděly vzadu v autě, projelo celnicí, tím autem co jelo před námi. Celník pak přepočítal pasy a nás v autě, vrhl na Honzu soustrastný pohled a nechal nás projet. Zřejmě tušil, co by se něj vyvalilo z kufru našeho auta, kdyby se jen trochu otevřel.
Dohodli jsme se že budeme spát v kempu. Musím přiznat, že když jsme jeli už asi půl hodiny po jakési polňačce, velmi připomínající tankodrom, měla jsem pocit, že kemp přestěhovali nebo ani nikdy nepostavili. Ale byl tam . Našli jsem ho. Ubytování 8 zl. za osobu na noc. WC , studená voda a celkem čisto a klid , co víc si člověk může přát.
Jen jsme postavili stany a už se nedočkavě vyrazilo, jak jinak než do kopce (kterej blbec ho stavěl?). Skály zůstaly přesně tak, jak jsme je na jaře opustili. Jen lezců nějak přibylo. To(máš)krutý nám našel podle jeho slov dobrý lezecký terén. Prý abychom se moc neflákali. Termín „dobrý lezecký terén“ v praxi znamenal příšerný pětkový komín s výlezem do sokolíku. Takže já už po první cestě měla sedřený ruce, modrý kolena, otlačená záda a morál v pr. Ostatní si na rozdíl od masochisty Toma lezli krásný stěnky a užívali si to. Tom ovšem taky.
Hlavní tahači Ivan s Tomem pak sápali jednu cestu za druhou.
Za nimi se smažili s různými výsledky Denča, Ondra, Janek a já. Gabča se Zuzkou soukromničily. V průběhu dne se k nám ještě přidal Bohouš se synem a Lenka, kterážto se ukázala být velmi dobrou komentátorkou mužských a jejich vzácných vlastností. Bývalá hráčka házené pak měla s mým mužem rozhovor na téma „na jakou vzdálenost je schopna dobře naštvaná ženská trefit cíl (muže) kilovým závažím“. Velmi poučné.
S pozdním odpolednem se dostavila i únava a šlo se dolů s kopce do kempu. Tam nás čekal velmi důležitý bod programu. Ivan v roli šéfkuchaře připravil grilované ryby a maso, které naložil do bylinek. Tak jsme před stany na karimatkách pojídali skvělé jídlo, zatímco jsme byli vydatně okusováni malými, nepříjemnými, žravými muchničkami.
Bohouš s rodinou nám a celému kempu, pak předvedli špičkové show, když stěhovali do stanu peřiny. No není nad to dobře se vyspat. Naše nerozumná mládež slova „dobře se vyspat“ jaksi podcenila, jelikož si ustala pod hvězdnatým nebem, a v průběhu noci utíkala do stanů před pořádnou sprškou. Bylo zajímavé pozorovat postavičku v nočním lijáku, kterak se plouží po trávníku a usilovně něco hledá ve tmě. Z postavičky se vyklubal Bohoušův syn. Prý hledal své boty. Místo nich našel Jankovu čelovku, Jankovy hodinky, sponku do vlasů a ještě jednu čelovku. Docela dobrý úlovek.
Ráno bylo azuro. Kupodivu jsme posnídali v klidu, neboť Gabča neprudila. Pro jistotu jsem ji šáhla na čelo, jestli není nemocná. Pak jsme se opět vydali do toho příšerného kopce. Našim cílem bylo prostranství kolem Baby. Tomáš, doprovázen Jankem a Ondrou, šel zdolávat cesty poblíž turistické magistrály. Herec ochotník se nezapře. Občas byl slyšet i aplaus. Ivan zkoušel štěstí v 6+, pak IV, znovu jiné 6+ a Zuzka s Denčou mu vydatně pomáhaly, zatímco se Gábina líně válela na kameni. Fakt byla divná: neprudila, nepila, nelezla. Až když všichni v okolí Baby přelezli, na co jim síly stačili, zvedla Gábina zadek (konečně) a za vydatného cvakání foťáků a morálního povzbuzování (i ze strany Poláků) přelezla VI.1+ a VI.2.
Na zpáteční cestě už Honza na celnici neřešil kolik má dětí v autě, a tak jsme byli propuštěni zpátky do Čech.
Dík Ivanovi za skvělé ryby, Šubrtovi ml. za vlastnoručně upečený perník a všem za skvělou společnost!
Hurá, máme oddílového fotografa – Ondra Kráčalík (fotografie (ne)jen ze Sokoliku – ondrikovo.cz).
Ivana