Jak se blížily Velikonoce, začal jsem přesvědčovat lidi z oddílu o nutnosti jet na Bořeň. Lákal jsem je vyprávěním hrdinských historek o lezení, ženách, Březňáku a zpěvu v Pivním sanatoriu. Nakonec se přece jen pár lidí sešlo, takže jsme mohli vyrazit.
Naše auto ve složení Zuzka, Petr a já mělo jet jako předvoj již v pátek ráno. Nicméně technické komplikace s naším vozem nás zastavily ještě před Libercem. Nezbylo než počkat na odtah a odpoledne to zkusit s jiným autem.
Bohužel díky zpoždění jsme na tábořiště přijeli pozdě, takže v pátek jsme se stihli jenom projít pod jižními stěnami. Posádka druhého vozu navíc dala vědět, že přijedou až druhý den… Přestože ten den se věci vyvíjeli jinak než jsme chtěli, večer proběhl podle plánu. Pivní sanatorium nezklamalo.
V sobotu jsme vylezli jednu cestu (ve třech jsme byly dost pomalí) a na tábořiště už přijela druhá polovina výpravy -Jára, Ondra a Ivan. Když přišli ke skalám, rozdělili jsme se- já lezl celý den se Zuzkou.
Zajímavé je, jak všichni, co na Bořni byli poprvé, nadávali na matroš a charakter cest obecně. Hlavně to byly spáry, které dělaly problémy a to nejen při vytahování. Mě se zase nejednou podařilo meditovat v cestách, které jsem už lezl a pamatoval si je jako zaručeně lehké 🙂
Večer jsme, tentokrát v početnější skupině, opět vyrazili do Pivního sanatoria. Ten večer přinesl mnohá nadšení, ale i zklamání. Začnu těmi negativy. Předně letos na Velikonoce neměli zabijačku, na kterou jsme se těšili. Přesto nám hospodská nabídla guláš. Zuzky chyba byla si ho vůbec objednat. Byl tak pálivý, že i já jsem jím pohrdl (i tak Zuzka statečně zvládla asi pětinu porce) a musel jej dojíst Drsník s jediným funkčním chuťovým pohárkem. Na druhou stranu objevem večera pro mnohé z nás bylo UNO, které Ivan přinesl. Dokázalo nás zabavit, po celou dobu co jsme byli v hospodě, jen se toho tolik nevypilo… Bořeňský masakr březňákem se letos nekonal….
Okolo 22. hodiny se v hospodě objevil Hoe se Zuzkou. Asi neví v kolik má přijít do hopody si říkám…. Prý právě přijeli na Bořeň a hledali sprostou Kláru (kdo zná, tak už není tak sprostá jak bývala).
V neděli jsem ještě chtěl vylízt spoustu cest, ale kvůli zimě, jaká byla ráno (a vlastně celý den), jsem si to hodně rychle rozmyslel. Hodně dlouho jsme bloumali po tábořišti a hromadně (slovem čtyři) se rozhodli jen tak vyjít na vršek Bořně. Lízt nakonec vyrazil jenom Petr s Járou. Už dopoledne začala auta pomalu odjíždět a okolo třetí zbylo na tábořišti jen pár nezdolných osob. Na to že jsem tu byl lízt počtvrté jsem se na vrcholek podíval teprve teď. V podstatě tam není nic zajímavého, kromě výhledu na hnusnou mosteckou pánev a ještě na kozy, které na vršku žijou. Až na vás něco bude do stěny shazovat kameny a nahoře u slaňáku se vám bude zdát, že slyšíte mečení, tak si nepřipadejte jako úplný debil (asi tak jsem se cítil), fakt tam jsou.
Celkově jsem rád, že jsem se po dlouhé době na Bořeň podíval. Jen škoda, že cesta tam ani počasí nedopadlo úplně podle plánu a tak se nelezlo, jak bych si představoval. I tak se mi tam líbilo a pro příště můžu všem vřele doporučit.
Ivan