Putování po Pyrenejích 2010 aneb deník z cest po francouzských, španělských a andorských vrcholech…

Účinkující:

Lída, Ondra, Ivan, Martina

Je sobota 31.7.2010 4:03 a já s Ivanem startujeme Mondeo, vyzvedáváme Lídu s Ondrou. O pár minut později už se naše plně naložené autíčko „řítí“ po dálnici na Rozvadov a dále přes Německo. Původní úmysl vyhnout se drahým francouzským dálnicm jsme brzy opustili, přesněji poté, co jsme potřetí projížděli tou samou ulicí v Mulhouse. Francouzské ne-značení silnic jsme prostě nepochopili… Cesta byla dlouhá- hodně, začalo se připozdívat a únava řidičů se zvětšovala. Po půlnoci jsme zakotvili na tábořišti u moře, poblíž Beziers.

Ráno jsme zamířili do Carcassone, tam jsme si udělali prohlídku nádherného hradu. Naše cesta pokračovala do Tarbes. Francouzské značení opět nezklamalo…nějak jsme ztratili cestu, tak jsme se aspoň pokochali krásami francouzského venkova. Do Lourdes už jsme trefili. Co k tomu říct?! Komerce, kam jsme se podívali. Nabrali jsme si tu zázračnou vodu a rychle pryč od davů bezmezně věřících. Od cíle- kemp v Gavarnie- nás dělilo jen nekonečné stoupání serpentinami. Večer byla bouřka, tak jsme rychle postavili stany a uspořádali jsme „autoparty“, nutno říct, že padla všechna vína, co jsme si nakoupili, od každé barvy jedno…

Následující ráno budíček v 6:15 a hurá na 1. túru, na vrchol El Tallon. Při stoupání se nám odhalovaly výhledy na okolní hory a vodopády. Potkali jsme sviští rodinku, vůbec se nás nebála. U Refugio brencha de Rolandi se naše cesty rozdělily, Lída s Ondrou zamířili na vrchol, já s Ivanem jsme zůstali u chaty. Zkazilo se ale počasí, tak se Lída s Ondrou vrátili a začali jsme sestupovat. Když jsme se oddělili z původní cesty, veškerá sranda skončila. Padla mlha a my jsme netušili, kudy jít dál. Začalo pršet, bouřka, kroupy… Podařilo se nám ale napojit na cestu a doslova jsme seběhli dolů. Chtěli jsme usušit věci, naše snahy byly přerušeny další bouřkou.

V úterý ráno jsme sbalili a vydali se směr Torla, ve Španělsku. V Argéles jsme udělali velký nákup- hlavně víno a sýr, jak jinak. Během jízdy nás fascinovali místní cyklisti, myslím, že nikdo z nás by ty kopce šlapat nechtěl. Stádo ovcí ženoucí se po silnici přímo proti nám bylo taky lehce překvapující. Ve Španělsku už bylo znatelně tepleji. V kempu jsme byli trochu za exoty, když jsme tam věšeli to naše mokré prádlo… Prohlédli jsme si město a zpět do kempu. Hodně nás pobavil francouzský páreček, dost se jim nelíbilo, že jsme si postavili stany na místě, kde asi předtím parkovalo jejich luxusní BMW. Některým šťavnatým nadávkám Francouzky jsem bohužel- bohudík rozumněla.

Ve středu jsme vyrazili na bus směr Ordesa. Nešli jsme ale kaňonem, vybrali jsme si méně frekventovanou cestu. S krosnami bylo stoupání trošičku náročnější. Velmi zajímavá byla ferrata, na kterou jsme narazili. Ondra to šel prozkoumat, vrátil se a nerozhodně kroutil hlavou, prohlásil: “ Holky bych zajistil…“ No, nebylo čím, tak hurá do toho. Kluci nám přenesli krosny. Vystoupali jsme do sedla, fascinující výhledy! Cesta se nám tak nějak vytratila. Mysleli jsme, že cesta bude určitě za tím vrcholem- a byl tam další vrchol. Ale drželi jsme správný směr a před námi se vynořila „měsíční krajina“. Nic takového jsem nikdy neviděla. No a pak už jen cesta k chatě pod Monte Perdidem. Ačkoliv ještě nebylo 20h, dost stanů už stálo.

Následující ráno jsme vstávali velmi brzy, Ivan, Ondra a Lída se chystali na výstup na Monte Perdido. Já jsem zůstala a hlídala jsem věci. Počasí jim moc nepřálo, foukal hodně silný vítr. Před polednem už byli ale všichni zpátky. Sestoupili jsme do kaňonu Ordesy. Tam už bylo mnohem víc lidí, místy až moc… Ale nádhera, krásné vodopády, kolem pěkné vrcholky… Všichni jsme se už pomalu těšili, až dojdeme k busu. Ten nás svezl zpátky do Torly.

Další ráno jsme jeli do Benasque. „Siestu“ jsme strávili u řeky. Odpoledne jsme se nechali vyvézt do La Besurty. Chata Rencluza byla vidět už ze zastávky, jak nám náš průvodce Ivánek sliboval. Na značce bylo 4O minut cesty a tenhle limit jsme rozhodně nepřekročili. Od chaty se nám naskytl nádherný výhled- zase.

Vstali jsme po 5.h a vyrazili jsme na Pico de Aneto. Nebyli jsme rozhodně jediní, kteří razili na vrchol, všude byla vidět jen světýlka z čelovek. Po společném stoupacím úseku jsme se v „klíčovém bodě“, jak řekl Ivan, oddělili od ostatních a nakonec jsme je i předhonili. Holt znalost terénu výhodou… U sněhu jsme nasadili mačky, nevypadalo to už tak daleko. Sněhové pláně byly sem tam přerušeny suťovými poli. Nemohu nezmínit zvracejícího borce, který to asi lehce přepálil… Čekalo už nás jen závěrečné stoupání a všichni jsme se sešli na „předvrcholu“ Od nejvyššího bodu nás dělil jen Mohamedův žebřík, na pohled nebyl moc sympatický… ale nebylo to tak strašné, nebýt namachrovaných horských vůdců, kteří tam natahovali lano pro své svěřence a celé své okolí ohrožovali všemožnými cinkrlátky na sedáku, šrouby do ledovce a tak… S Ivanem jsme se tam dostali, zpět to bylo horší, museli jsme čekat, až se „dálnice“ uvolní. Po horských vůdcích následovala vtipnější skupinka, s lanem ovázaným kolem pasu, hrudi, krku… Při sestupu dolů, jak Ivan řekl, jsme už původní cestu nenašli, a tak jsme zkoušeli, co nám terén dovolil. Dole jsme se zchladili ve velmi osvěžující řece.

Ráno jsme už v 5h sestupovali na bus zpět k Benasque. Naše cesta tentokrát pokračovala do Andory. Tam jsme si prošli krámy, ale vedro, mega lidí… Auto jsme zaparkovali na okraji města a vystoupali jsme k chatě Pla d´Estany. Od chaty byl krásný výhled, kolem nás hory, pod námi malebné údolíčko, všude krávy, koně… idylka. Chata byla ale plná španělských skautíků, jak jsme později zjistili. Dohodli jsme se, že zůstaneme a přenocujeme venku nebo v místnosti pro servis. Skauti po nás zvědavě pokukovali, ne zrovna příjemně. Trochu jsme se báli, že nám něco provedou. Ale noc byla klidná, až na ten velmi brzký budíček od krav.

Další den nás čekal výlet chvíli v Andoře, chvíli ve Španělsku. Vyšplhali jsme se k druhé chatě, o které jsme eventuelně uvažovali předešlý den, ale dobře, že jsme zůstali tam, kde jsme zůstali. Cesta vedla kolem krásných jezer, respektive ples. Jediný Ondra tam skočil. Trochu se nám zkazilo počasí. Asi nejnepříjemnější částí bylo stoupání sutí. Všichni jsme pak zvolili kratší variantu výletu. A tak to, co jsme vystoupali, jsme si taky sestoupali a pěkně zostra. Po návratu na chatu jsme zjistili, že skautíci byli pryč, to nás potěšilo.

Ráno jsme vstali, sbalili a vyrazili k autu. Čekal nás nákupní den v Andoře. Pak jsme se vrátili zpátky do Francie, na naše známé tábořiště u Beziers. Cestování bylo trochu náročné- vedro, kolony, francouzské značení, takže i menší bloudění. Večer jsme se posilněni vínem odvážili do ledového moře.

Budíček nám zajistil místní ptačí orchestr. Na programu dne byl velký nákup jídla a pití. Teď už se auto opravdu prohybalo v základech. Zamířili jsme na pláže do Palavas- zácpy, vedro- něco se neměnilo. Tam jsme ale zjistili, že kemp byl plný a stejně tak všechny kempy v okolí. A tak jsme strávili odpoledne u moře. Proběhla soutěž ve sbírání mušlí, čím víc, tím líp, čím větší, tím lepší. Podařilo se nám propašovat do kempu, kde jsme si dopřáli sprchu. Na večer jsme vyjeli směr Itálie, do Aosty. Naše „mobilní rosničky“ nás ale poinformovali o špatném počasí v oblasti Grand Paradisa. Takže změna plánů- jeli jsme do Chamonix. Před Albertville jsme chtěli přenocovat, ale už jsme nepotkali žádné odpočívadlo. Začali jsme se tedy šplhat k Chamonix. Jediné, co nám ještě chybělo- auto začalo haprovat. Chlapi se na to podívali, usoudili, že ráno je moudřejší večera, a tak jsme přenocovali na parkovišti.

Auto se podařilo dát do pořádku a dojeli jsme v pořádku do kempu, již jednou ozkoušeném výpravou na Mont Blanc. Střídavě pršelo a lilo, ale i přesto jsme vyrazili do města- ráj pro nakupující.

V pátek nás čekal poslední výlet, vyhlídka na La Brevent. Slibovaná předpověď- jasno a slunečno- se zatím nekonalo. Naděje umírá poslední. Mlhou jsme se prodrali až na vyhlídku a … výhledy bohužel nebyly, všude neprostupná mlha. Tak jsme šli dolů. Při sestupu nás čekala odměna v podobě uchvatného pohledu na Mont Blanc a okolní velikány. Dole v Chamonix bylo jasno a slunečno.

Ráno jsme tak trochu zaspali budík, ne nijak drasticky, a tak jsme v klidku sbalili a vyrazili na dlouhou cestu směr domov. Poslední pohled na Mont Blanc a odjezd. Jeli jsme přes švýcarskou dálnici, dálnice pěkná, o tom žádná, ale povolená rychlost 100, max. 110. V Něměcku už to bylo jiné kafe, nejet na spotřebu, tak tam padlo 150, ani bychom nemrkli. Po 21.h jsme dojeli do Brodu, šťastní, že máme to cestování za sebou…

Napsala: Martina

Jedna odpověď na “Putování po Pyrenejích 2010 aneb deník z cest po francouzských, španělských a andorských vrcholech…”

  1. Ahoj, jen jsem ti to odsadila do odkazu, ať nám to tu nezabírá celou stránku. Jinak pěkný popis výletu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *